Velké vypoulené oči se dívají na svého strážce. Španělský princ Karel sice má hlad, ale přesto zuřivým posunkem odmítne nabízené jídlo.

„Za všechno to trápení může on. Jestli se ke mně jenom přiblíží, zabiju ho,“ honí se mu v pomatené hlavě. Myslí na svého královského otce Filipa II.  

 Karel Španělský (1545-1568) se není schopen naučit ani pořádně číst a psát, nemá zájem získávat jakékoli vědomosti, za to s oblibou týrá zvířata. Jediné, co ho skutečně zajímá, je jídlo, víno a ženy.

Každému už je jasné, že Don Carlos není duševně v pořádku a král Filip II. se proto v roce 1560 rozhodne vyloučit svého syna z následnictví. Jednoho dne roku 1562 spadne ze schodů a těžce si poraní hlavu.

Ztrácí zrak a z náruče smrti ho nakonec vytrhne zákrok, během kterého mu lékaři odstraní část lebky. Operaci provede sám slavný španělský lékař Andreas Vesalius (1514–1564).

Král Filip II. (1527-1598) za synem po dobu jeho nemoci pravidelně chodí a modlí se za jeho uzdravení. Přestože se princ nakonec zotaví a asi po šesti měsících už znovu chodí, je na něm vidět změna. Trpí záchvaty zuřivosti.  

Král se stydí za syna 

Otci je jasné, že „v soudnosti a osobnosti, jakož i v chápání zaostává za tím, co je v jeho věku normální,“ jak se zmiňuje i v dopise pro vévodu z Alby, přesto se ale snaží zapojit syna do státnických záležitostí.

Roku 1564 ho jmenuje členem Státní rady a Don Carlos se pravidelně objevuje na jejích zasedáních. Jenže když král vidí, že neexistuje cesta, jak syna zkrotit, stydí se za něj a snaží se ho někam uklidit. Má proč.

„Vyhodil oknem jedno páže, které jej rozčililo, s nožem v ruce napadl ministry svého otce, dokonce i vévodu z Alby, brutálním zacházením téměř připravil o život své koně a švec, který mu přinesl příliš těsné boty, je musel za trest sníst,“ podává dějepisec Parker pestrý výčet Karlových výstřelků. Není divu, že princovu otci dochází trpělivost. Atmosféra v madridském královském paláci houstne.  

Zatčení a uvěznění slabomyslného 

Na podzim roku 1567 se zdá, že všechno co nevidět bouchne. „Zabiji jednoho muže,“ svěřuje se Don Carlos svému zpovědníkovi a je zřejmé, že má na mysli svého královského otce.

Snaží se shromáždit co největší množství peněz. „Don Carlos se chystá opustit dvůr a utéct do Nizozemí,“ prozradí jednoho dne Filipovi II. Carloslv blízký přítel Juan de Austria.

Král vidí, že musí rychle jednat. 13. ledna 1568 nařizuje modlitby v kostelích a klášterech a o čtyři dny později svolává do madridského paláce El Escorial jednání svých poradců.

Příští noc si nasadí helmu a vezme do ruky meč a v čele skupiny strážných a rádců vyráží za synem. Zatkne ho a nechává uvěznit.  

Obhajoba před papežem 

Všem je jasné, že tímto činem zabránil blížící se katastrofě, ale Filip přesto cítí svůj podíl viny na celé situaci. „Jelikož pro mé hříchy Bůh dopustil, aby princ měl tak veliké a mnohé vady, zčásti duševní a zčásti vycházející z jeho tělesného stavu, že zcela postrádá předpoklady nutné k vládnutí, viděl jsem vážné potíže, jež by vznikly, kdyby mu bylo přiznáno následnictví, jakož i očividná nebezpečí z toho plynoucí,“ obhajuje své rozhodnutí později písemně před papežem Piem V. (1504–1572). Své třetí manželce Alžbětě z Valois, která měla Karla velmi ráda, nařizuje, aby neplakala. Donu Juanovi říká, aby odložil smuteční šaty, které královský levoboček nosí od zatčení svého přítele. Sám je z celé situace smutný, ale chápe její nevyhnutelnost.

Uvězněného Carlose nechává pro jistotu přemístit do věže na hradě v Arévalu. Děsí se situace, kdy by utekl. 

Smrt jako požehnání  

Vězení se podepisuje na princově stavu. Na protest drží několikrát hladovku a hodně zhubne. Strážní mu občas zkusí proti jeho vůli vpravit do krku několik lžic polévky. Marně, princ jíst odmítá, zato ale polyká různé předměty, například diamantový prsten.

V létě roku 1568 už je jasné, že dlouho žít nebude. Pochopí to i Filip II. Přestává chodit na veřejnost a celé dny jen sedí a mlčí. Když jeho syn Karel 24. července 1568 zemře, vyhlašuje devět dní trvající smutek.

Přestože svému dvoru nařizuje, aby celý rok chodil ve smutečních šatech, nikdo za prince moc netruchlí, všichni si spíše oddychnou.

Situaci nejlépe vystihne Karlův osobní opatrovník hrabě z Lermy, když píše svému bratrovi: „Je velkým požehnáním, že se dostal do nebe, neboť kdyby žil, dozajista by zničil celé křesťanstvo. Tam nahoře je mu moc dobře. My všichni, kteří jsme jej znali, za to děkujeme Bohu“.