Jan Smil z Křemže (†1447) získává v roce 1420 purkrabský úřad na hradě Hus. Drobný šlechtic nevyrostl v příliš bohatých poměrech, ale jako podnikavý člověk brzy přichází k velkému majetku. 

Smil se stává jedním z věřitelů českého krále Zikmunda Lucemburského (1368–1437), který mu oplátkou za půjčování peněz přenechává majetky královské koruny do zástavy, a to zejména v oblasti jižních Čech.

Právě na těchto územích se ale Smilovy zájmy kříží s rozpínavostí vlivného šlechtice a tehdy prvního muže království, katolíka Oldřicha II. z Rožmberka (1403–1462), který neváhá kvůli prokázání starobylého původu svého rodu falšovat královské listiny.

Smilovy spory s Oldřichem začínají už ve 20. letech 15. století. 

Král si nechce špinit ruce 

V roce 1422 Oldřich zajme Smila a uvězní ho na krumlovském hradě. Smilův obhájce Tomáš z Chotěmic brání svého přítele a tvrdí: „Uvěznil ho proto, že si sám dělá nárok na získání hradu Hus!“ Oldřich se ale hájí:

„Smil se přiznal ke krádeži na mých statcích!“ Navíc prý dal k zatčení rozkaz sám král.  

Propuštění na svobodu 

Oldřich Smila také pošle za Zikmundem, jenž právě pobývá v Uhrách. Jenže král posílá Smila obratem zpátky se vzkazem Rožmberkovi:

„Dals mi Smilka do vězení, a já k němu žádné viny nemám.“ Dodává ještě, že u Rožmberka rozhodně nechce být biřicem… Smil podle něj není ničím vinen, ale rozhodnout spor odmítá. Nakonec je pán z Křemže v říjnu 1422 propuštěn na svobodu. 

Krátké příměří 

Obě strany uzavírají příměří, které ovšem netrvá věčně. V roce 1434 přepadá rožmberská posádka Smilovy lidi a Smil si stěžuje.

Oleje do ohně vzájemné nevraživosti přilijí i události z jara roku 1437, kdy Smil získává od Zikmunda do zástavy Prachatice, Volary a další vesnice, o které léta usiluje Oldřich.

Rožmberk Smila roku 1439 vyláká na hrad Krumlov pod záminkou, že s ním chce uzavřít definitivní příměří.  

Prohlášení o vině podává pod nátlakem 

Neopatrný Smil se na návštěvu vydává bez doprovodu a je znovu uvězněn. Další zmínku o Smilovi máme až z 25. června 1444, kdy sám vězeň uznává, že jeho zajetí Oldřichem z Rožmberka je důvodné. Prohlášení sepisuje pod nátlakem, listinu pečetí mnoho svědků.

Právě tenhle list se ale o tři roky později stane Oldřichovým hlavním argumentem, když se ho v červenci 1447 rozhodne přímo na Krumlově popravit.