Pověst francouzského iluzionisty Françoise Pelletiera se v roce 1770 šíří po Evropě a neodolá jí ani císařovna Marie Terezie. Pelletier se stává jejím hostem ve vídeňském schönbrunnském zámku, kde předvádí své triky s magnety.

Všichni jásají, jenom jeden z účastníků se tváří, že všechno už dávno zná…

„Nerozumím vašemu nadšení, nejde přece o nic ohromujícího,“ říká uherský vynálezce a umělec Wolfgang von Kempelen (1734–1804) po představení překvapené panovnici. „Sestrojím vám dokonalý stroj, který vás teprve nadchne.

“ Slova, která by někdo mohl považovat za přehnanou pýchu, bere ale Marie Terezie (1717–1780) naprosto vážně. Už dávno se přesvědčila o Wolfgangových všestranných schopnostech, jinak by ho určitě nejmenovala ředitelem uherských solných dolů a nepověřila kolonizací území Banátu (dnes je tato oblast rozdělena mezi Rumunsko, Maďarsko a Srbsko) plného zbojníků.

Zázrak za půl roku Kempelen nemluví do větru a svůj slib císařovně dodrží. Na zkonstruování nevídaného vynálezu mu stačí pouhého půl roku. V roce 1771 nechává své dílo slavnostně přivézt do Schönbrunnu a zve vzácné hosty na jeho premiéru.

„Neváhejte a zkuste změřit svůj důvtip v partii proti mému šachovému automatu,“ láká císařovnu a šlechtice. Nikdo si nenechá ujít příležitost spatřit novinku. V zámeckém sále nedůvěřivě okukují velkou dřevěnou skříň o rozměrech 110 x 60 x 75 centimetrů.

Na její horní hraně vidí čtvercovou šachovnici 45 x 45 centimetrů. V čelní stěně je zásuvka s šachovými figurkami ze slonoviny. Za skříní sedí postava Turka s hlavou pokrytou turbanem. Černé vousy a šedé oči mu dávají uhrančivý výraz a v levé ruce drží tureckou dýmku.

Zásah lidské ruky je vyloučený „Jaký automat, vždyť to ovládá člověk!,“ vykřikne naštvaně jeden z přihlížejících. „Račte se přesvědčit, že nejde o živého člověka, ale umělého. Mého Turka ovládá důmyslný mechanismus, který vám rád ukáži,“ nedá se vyvést z míry vynálezce.

Otevírá levá přední dvířka skříně a diváci rozpačitě koukají na spoustu ozubených kol a převodů. Jejich funkci vůbec nerozumí. „Nemusíte mít nejmenší pochybnosti, že můj stroj pracuje bez jakéhokoli zásahu lidské ruky,“ dodává a otevře další dvě dvířka.

Ani z tohoto pohledu není nikdo moc moudrý, spatří tu jenom červený polštář a mosaznou konstrukci. Pro zájemce otevře i zadní stranu a diváci teď vidí skrz stroj. „Kdo najde odvahu sehrát partii s mým geniálním vynálezem?“ ptá se publika Kempelen.

Po chvíli váhání se přihlásí mladý rakouský hrabě Johann Ludwig von Cobenzl (1753–1809). „První na tahu je Turek,“ upozorní ho ještě konstruktér zařízení. Hrabě prohrává a stejně dopadnou i další zájemci.

, přesto odvážlivců ochotných pustit se do boje během dne postupně přibývá. Šachový automat budí obrovskou pozornost a zprávy o něm zajímají všechny evropské panovnické dvory. Kempelen se ale takové popularity zalekne.

Dává přednost práci na jiných nápadech, třeba parním pohonu. „Stroj je porouchaný,“ odpovídá vyhýbavě na všetečné dotazy, kdy bude další předvádění.

Netěžší hra v životě Rakouský císař Josef II. (1741–1791), syn Marie Terezie, ale chce, aby Kempelen stroj opravil. V roce 1783 má do Prahy přijet ruský velkovévoda Pavel I. (1754–1801), a to je přece jedinečná příležitost předvést šachovou partii.

Velkovévoda je strojem fascinovaný. „Nechcete sehrát šachové partie po celé Evropě?“ ptá se nadšeně Kempelena. Tomu nezbývá, než souhlasit a připravit turné, které začíná v dubnu v Paříži. Předtím se ještě zastaví ve Versailles, kde Turek konečně najde svého přemožitele Charlese Henriho Godefroye de La Tour d’Auvergne (1728–1792). V květnu 1783 se v Paříži množí žádosti o partii. Neomylná pověst Turka už vzala za své, protože občas i prohraje. Všichni jsou ale zvědaví na utkání s nejlepším šachistou té doby, Françoisem Andrém Danicanem Phillidorem (1726–1795). Phillidor sice vyhraje, ale potom tvrdí, že šlo o „nejtěžší partii v jeho životě.“ Stroj putuje i do Londýna a pravděpodobně posledních 20 let před Kempelenovou smrtí leží v schönbrunnském zámku a Wolfgang se ho snaží neúspěšně prodat.

Teprve čtyři roky po vynálezcově smrti, v roce 1808 o něj projeví zájem německý hudebník Johann Nepomuk Mälzel (1772–1838), koupí ho a vylepší. Přidělá k němu zařízení, které během partie umožňuje zvolat: „Échec!“ (francouzsky šach). Hře se strojem neodolá roku 1809 ani francouzský císař Napoleon I. Bonaparte (1769–1821).

Hořící automat Mälzel odveze stroj i Spojených států amerických, kde se dál šíří jeho sláva. Nadchne i amerického spisovatele Edgara Alana Poea (1809–1849), který o něm napíše povídku. Po Mälzelově smrti Turka koupí Poeův osobní lékař John Kearsley Mitchell (1798–1858) a daruje ho Čínskému muzeu ve Filadelfii.

Zájem ale ubývá a slavné zařízení zapadá prachem. Když 5. července 1854 začne ve filadelfském Národním muzeu hořet, plameny se rozšíří a pohltí i muzeum. „Slyšel jsem Turkova poslední slova, křičel échec, échec!“ vypráví potom přesvědčivě Mitchell.

Legenda přežila stroj a tajemství, že uvnitř stroje partii řídí zdatný šachista, prozradí teprve Mitchellův syn Silas v roce 1857 v článku pro americký časopis The Chess Monthly