Místní karlovarská honorace se schází. „Budou tu promítat oživlé obrázky,“ šeptají si lidé se zatajeným dechem. Nechybí tu nejvýznamnější osobnosti včetně někdejšího místodržícího hraběte Františka Thuna-Hohensteina nebo knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga.
Nadšeně zírají na plátno, kde se před nimi odehrává hrůzostrašná scéna. „Ten vlak jede přímo na nás,“ vykřikne někdo vyděšeně.
Karlovarské publikum sleduje 15. července 1896 v budově Kurhausu (současné Lázně III.) francouzské snímky, které měly premiéru 28. prosince 1895 v Paříži pod taktovkou bratří Augusta (1862‒1954) a Louise (1864‒1948) Lumiérů.
Jde o filmy „Příjezd vlaku,“ „Dělníci odcházejí z Lumiérovy továrny,“ a „Pokropený kropič,“ který už se řadí ke hraným snímkům. Všechny trvají necelou minutu. Francouzské publikum odměnilo díla velkým potleskem a nyní se novinky dočkali i Češi. Produkci zajišťuje Edisonova společnost.
Pohybující se obrázky
Nezůstane ale jenom u jednoho promítání. Další probíhají v Mariánských Lázních, Ústí nad Labem a Brně či Ostravě. „Obrazy jsou téměř v životní velikosti, někdy se trochu pomalu pohybují.
Ruší kmitání obrazu a pronikavé světlo, přesto to stojí za podívanou,“ hodnotí nové médium dobový tisk. Ve dnech 18. a 23. října 1896 konečně filmové představení dorazí i do Prahy. Proč tak pozdě?
Podle karlovarského historika Jaroslava Fikara se pražští úřednicí děsili požáru, a tak povolení k promítání vydali až na podzim 1896 pro sál hotelu U černého koně v ulici Na Příkopech. I tak předvádění podléhá přísným předpisům.
Přístroj musí vyzkoušet komisař a obsluhovat ho smí jedině proškolený odborník. Po celou dobu musí být v sále požární hlídka.
Přemluví kamaráda
Lidi ale novinka nadchne a v létě roku 1897 už se v Československu dokonce i zrodí první film. Do republiky dorazí americká společnost, která zde natočí snímek Hořické pašijové hry.
Jeho premiéra proběhne za oceánem a snímek se neztratí ani v rostoucí konkurenci. Když se rok s rokem sejde, chlubí se Češi prvním domácím filmařem. „Koupím od Lumiérů jejich kinematograf. Půjčíš mi na něj?
Bude to úspěch,“ přesvědčuje úředník Stavebního úřadu na pražské radnici Jan Kříženecký (1868‒1921) svého kamaráda Josefa Františka Pokorného, aby nápad zafinancoval.
Přítele nakonec přemluví a od Lumiérů kromě přístroje pořídí i šest naexponovaných filmů, aby měl pro začátek co předvádět. Plánuje ale točit vlastní dílka.
První profesionál
Pod prvními třemi českými snímky Svatojánská pouť v českoslovanské vesnici, Poslední výstřel a Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech proto není podepsaný nikdo jiný než Kříženecký.
Divákům je ukáže 19. června 1898 na pražském Výstavišti jako doprovodný program Výstavy architektury a inženýrství Spolku architektů a inženýrů. Návštěvníci nadšeně aplaudují a filmař dokonce vykáže menší zisk a může splatit dluh za koupi kinematografu.
Troufne si také na hrané snímky. „Nechcete se mnou natočit film?“ osloví populárního komika Josefa Švába-Malostranského (1860‒1932), který se stane našim prvním filmovým hercem. Finančně ale bohužel o příliš lukrativní byznys nejde.
Kříženecký dál zůstává zaměstnancem magistrátu, protože jeho kino Grand Royal Bio de Prague založené roku 1910 v Královské oboře, skončí finančním krachem.
