Stovky lidí, včetně byzantského císaře Konstantina XI. a předních velmožů říše, se tísní v konstantinopolském chrámu Boží moudrosti. V tiché modlitbě tráví večerní hodiny 28. května 1453. Co je ještě čeká?

Stejná otázka se zračí v očích všem přítomným. A pomůže jim Bůh proti Osmanům? Nepřátelé obléhají jejich město už téměř dva měsíce.

Zatímco křesťané v útrobách města poslouchají mši, Osmané, vedení mladým bojechtivým sultánem Mehmedem II. (1432–1481), se chystají konstantinopolským hradbám zasadit rozhodující úder.

Ztracený císař

Krátce po půlnoci 29. května 1453 Osmané zaútočí. Obránci Konstantinopole ale kladou tuhý odpor. I když se nepříteli podaří prolomit v jednom místě hradby, zaženou ho na ústup.

Jejich morálku podlomí až vážné zranění janovského kapitána Giovanniho Giustinianiho (1418–1453), jenž velel obraně hradeb. Jakmile ho ostatní Janované snášejí dolů a pospíchají s ním na loď, zachvátí zbývající bojující Byzantince panika.

Benátčané a další katoličtí obyvatelé města rychle prchají do přístavu ke svým plavidlům.

Jiní se vydávají k domovům, aby bránili rodiny. Další s předzvěstí nadcházejících hrůz raději volí sebevraždu a vrhají se z hradeb.

Když nad městskou branou Kerkoporta zaplápolá osmanská vlajka, vzchopí se Konstantin XI. (1405–1453) k poslednímu odporu. „Do útoku!“ přikazuje zbývajícím mužům. Sám odhazuje purpurový císařský plášť a vrhá se do největší vřavy.

Jeho tělo nebude nikdy nalezeno. Podle některých zpráv byl císař rozsekán na kusy, podle jiných se však v zoufalství oběsil.

Krev nahradila déšť

Ve městě zatím řádí Osmané jako zběsilí. Mehmed II. je nechává. Podle zvyku mají právo rabovat a plenit po celé tři dny.

O tom, že se všemi hrůzami sultán počítá, svědčí fakt, že bezprostředně po vpádu do města vysílá několik speciálních vojenských oddílů, aby před zkázou bránily důležité budovy, které Mehmed hodlá v budoucnosti využít.

„Lidé, vyděšení křikem, vybíhali ze svých domů. Na ulici ale byli sťati šavlemi dřív, než si stačili uvědomit, co se vlastně děje,“ líčí očitý svědek osmanského řádění v Konstantinopoli, benátský lékař Nicolò Barbaro (1420–1494).

Další lidé umírají v útrobách svých příbytků, když se snaží bránit majetek. „Krev tekla městem jako dešťová voda kanály po náhlé bouři,“ dodává Barbaro.

Selekce v chrámu

Osmané boří chrámy a oltáře, vyvracejí křesťanské modly, pálí cenné tisky. Bohatě zdobená mnišská roucha vhazují do plamenů, aby z nich vytavili zlato. Zastavují se až u bronzových bran chrámu Hagia Sofia.

Uvnitř jsou opět namačkány stovky lidí, kteří doufají, že je posvátná půda ochrání před masakrem. Osmané ale prolomí i zdejší vrata. Okamžitě uprchlíky rozdělují podle toho, jak je bude možné ocenit na trhu s otroky. Následně prodají do otroctví zhruba 30 000 osob.