Poušť se jim pod rukama mění v úrodnou půdu, která pro ně znamená otázku přežití. Oblasti čtyř mohutných toků – Nilu, Eufratu, Indu a Žluté řeky se stávají v období 4000 – 2000 př. n. l. nejrozvinutější částí světa. Starověká Mezopotámie může vyprávět.
Lidé využívají přirozených přírodních podmínek na Zemi, ochočili si tažná zvířata a umějí obdělávat i zavlažovat půdu.
Právě ovládnutí nezkrotné vody se stává nejdůležitější podmínkou života, protože pravidelné každoroční záplavy přicházejí bohužel v době sklizně.
Hloubí dlouhé strouhy
Mezopotámie (kraj mezi řekami Eufrat a Tigris) je ideálním místem k osídlení, což zjistili lidé už před téměř 7000 lety. Problémy jsou ale se srážkami, které jsou hodně nepravidelné.
Na severu sice prší dost, za to na jihu je buď sucho, nebo záplavy, při kterých se hladina řek zvedá až o osm metrů. Lidé si ale na březích obou toků postupně vyhloubí dlouhé strouhy, kterými odtéká přebytečná voda do vyschlých polí.
Díky tomu jim pěstování pšenice a ječmene přináší tolik úrody, že ji nelze spotřebovat. Přicházejí proto na nápad, že bude stačit, aby se zemědělství věnovala jenom část z nich.
Ostatní se pouští do obchodování – z Perského zálivu je výborné spojení s Indií a začínají rozvíjet první řemesla.
Ošklivá hromada hlíny
Na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. sem přicházejí Sumerové, kteří přinášejí vynález kola. Nejbohatšími městy se stávají Ur a Uruk, mezi nimiž se rozkládá celá říše. Patří do ní tehdy i městský stát Babylon. Uruk své zlaté časy zažívá kolem roku 3300 př.
n. l., kdy zde na 2 km2 žije asi 40 000 obyvatel. Centrem vlády se ale stává Ur.
Nepřetržité osídlení po 7000 let
Mezi významná města patří i dnešní severoirácký Irbíl. Protože tu podle nových objevů osídlení trvá nepřetržitě 7000 let, nemůžeme vyloučit, že možná šlo o nejstarší město na světě.
Průzkum této oblasti prováděli před časem i čeští archeologové a narazili na pozůstatky starověké architektury.
Podle nich dávné mezopotámské stavby nejsou na první pohled tak efektní jako egyptské, protože se používaly sušené, případně pálené cihly, které dlouho nevydrží a v současnosti vypadají spíše jako nepohledné hromady hlíny.
Úžasné zavlažování
Fascinující jsou ovšem důmyslné zavlažovací systémy budované nepřetržitě už od doby bronzové. Vidíme je v terénu i na leteckých snímcích, občas ale netušíme odkud a kam přesně vedly.
„Tady je obrovské pole působnosti pro archeology vzít leteckou dokumentaci, družicové snímky a pokusit se ty staré vodovodní, kanalizační systémy zkoumat,“ vysvětluje nadšeně archeolog Karel Nováček ze Západočeské univerzity v Plzni, který arbílský výzkumný tým vedl.
