V Petrohradě probíhají v září 1826 oslavy korunovace cara Mikuláše I. Do ruské metropole při té příležitosti přijíždí oficiální rakouská delegace, aby svému spojenci blahopřála. Vzbudí ale nemalé rozpaky.

V jejím čele totiž stojí následník císařského trůnu, arcivévoda Ferdinand!

Ruské dvorní dámy stěží zadržují smích. Nenápadně se aspoň mezi sebou pošťuchují, když onen podivínský muž s neúměrně velkou hlavou vůči zbytku těla vykoktává ze sebe blahopřejnou řeč. „Tak tohle je prvorozený syn císaře Františka?

“ žasnou přítomní Romanovci.

V duchu se jim uleví. Není to totiž tak dávno, co zesnulý car Alexandr I. (1777–1825) hodlal utužit rusko-rakouské spojenectví manželským svazkem své sestry právě s nejstarším synem Františka I. (1768–1835).

O jídlo se podělí „Dobrák Ferda“, „Ferda Blbeček“ nebo „Kašpárek“ – tak hovoří o následníkovi trůnu Vídeňané. Nemyslí to zle. I když je Ferdinandovo postižení patrné na první pohled, srdce svých budoucích poddaných si získává.

Je dětinsky prostý, upřímný, neschopný intrikování. Nemá nepřátele. Sám si lidí váží, dokáže je ocenit, má s nimi soucit. Ferdinand (1793–1875) vychází vstříc všem prosebníkům. Již ve 12 letech, když ho kvůli napoleonské hrozbě otec přestěhoval z Vídně do Košic, organizoval sbírky pro chudé nebo jídlem z vlastní kuchyně zásoboval zdejší vojenskou nemocnici.

Na jeho vycházkách ho musejí pobočníci krotit, aby nerozdával příliš velké almužny. Přesto právě Ferdinandova štědrost stojí v pozadí atentátu, který šokuje celou monarchii…

Zachránila ho vycpávka Baden je lázeňské město, vyhlášené svými sirnými koupelemi, nějakých 30 kilometrů jižně od Vídně. Již před lety tu císař František zakoupil letní rezidenci. Ferdinand ji hojně využívá, protože tehdejší lékaři věří, že mu zde pomohou od záchvatů epilepsie.

V srpnu 1832 tomu není jinak. Ferdinand, který je již tehdy korunovaným mladším uherským králem, si zdejší pobyt náramně užívá. V doprovodu svého pobočníka a zároveň jakéhosi osobního strážce vyráží na pravidelné procházky po městě, ale při jedné takové je napaden… Oba muži se v klidu promenují po ulici.

Ani si snad nevšimnou, že se za nimi nenápadně plíží muž v černém. Náhle přidává do kroku. Dvojici dobíhá. Třeskne výstřel z pistole. Ferdinand se chytá za rameno. Jeho pobočník, místo aby se útočníkovi neohroženě postavil, bere do zaječích.

Arcivévoda je v šoku. S hrůzou sleduje, jak neznámý napřahuje zbraň k další ráně. Mine. Třetí kulka už z pistole nevyjde. „Chyťte ho!“ křičí Ferdinand jako smyslů zbavený. To už na místo incidentu přibíhá zahradník z nedalekého domu.

Po krátké potyčce je atentátník zpacifikován. Otřesený Ferdinand si prohlíží ruku. Není zraněn. Jediná kulka, která ho zasáhla, uvízla v ramenní vycpávce jeho saka. Měl obrovské štěstí.

Almužna nestačí „Kdo mohl něco takového provést?!“ kroutí nevěřícně hlavou Vídeňané, jakmile se po městě rozšíří zpráva o atentátu. Nikdo to nedokáže pochopit – vždyť sám Ferdinand by nedokázal ublížit ani mouše… Při následném vyšetřování vychází najevo, že střelcem byl bývalý kapitán Franz Reindl.

S armádou se musel rozloučit kvůli své zálibě v nadměrném pití alkoholu. Po arcivévodovi v Badenu žádal peníze. Celých 900 zlatých. Ferdinand mu ovšem věnoval pouze 100 zlatých. Třebaže i to byla královská almužna, zahořklého muže to rozlítilo tak, že se rozhodl na následníka trůnu zaútočit.

Trest za jeho čin je jediný – smrt! Sám arcivévoda však tehdy navštěvuje svého císařského otce a přimlouvá se za shovívavost. Hrdelní trest nad neúspěšným atentátníkem tak nakonec není vykonán. Reindl později umírá v žaláři.