„Zase jíš to opičí maso?“ ušklíbne se jeden francouzský voják na druhého. Nepříliš chutnému hovězímu ve vlastní šťávě přezdívají „opičí“. Je právě 10 hodin a mužstvo dostalo svůj příděl.

Poddůstojníci a důstojníci jedí později, ovšem jak uvádějí dobová svědectví vojáků z 1. světové války, „jedli jsme, kdy se dalo, pro případ, že bychom nemohli jíst, až budeme mít hlad“. Pluky mají zásoby jídla, které by mužstvu měly vydržet několik dní.

Kromě masových konzerv jde o suchary (asi deset na jednoho muže), balíček cukru, tablety kávy, polévky ze sáčku. Každá rota má také peníze na nákup čerstvých potravin. Polní kuchyně rot jsou ve druhé linii nebo v týle.

Jídlonoši mají na starosti donést hotové pokrmy do první linie, což je často nadlidský úkol. Poslední úsek cesty někdy musejí zvládnout přímo pod kulometnou palbou.

Hnědavá tekutina zvaná polévka

Někteří vojáci jsou vděční za jakékoli jídlo, jiní si ale na jeho kvalitu stěžují, jako například Jacques Meyer, francouzský poručík z 329. pluku: „Oběd, kterému jsme říkali „polévka“ bez ohledu na to, z čeho byl připravený, obsahoval maso a žmolky těstovin nebo rýže nebo fazole (více či méně uvařené) nebo brambory nahrubo oškrábané – vše v hnědavé tekutině jen málo odlišitelné od slizké ztuhlé vrstvy tuku, která vše pokrývala“. Jídlo se u francouzského pluku zapíjí buď sladkou bílou kávou, nebo červeným vínem. Vojáci ho dostávají obvykle ve dvou dávkách. Při každé dostanou cca 700 gramů chleba, 600 gramů čerstvého a 300 gramů konzervovaného masa, 50 cl vína a litr piva nebo jablečného vína.

Zvířátka velikosti kočky

Krysa, veliká téměř jako kočka, se přiblíží k mrtvole vojáka. Očichá svoji kořist a pustí se do hodování. Právě dostatek potravy způsobí, že krysy dosahují obrovských rozměrů. Vojákům nezbývá než si nesnědené zásoby schovávat do plechových krabic, jinak by se o ně tihle tvorové okamžitě postarali.

Krysy také přenášejí blechy, vši a různé infekce. Všechny armády kvůli tomu doprovázejí pojízdné odvšivovací a dezinfekční stanice. Přesto hladové krysy nejsou zase tak špatnými společníky. Jejich neklid vojákům signalizuje blížící se dělovou palbu.

Z nudy hrají „Člověče nezlob se“

Menáž i všední život jsou v jednotlivých armádách, ať už jde o francouzskou, rakousko-uherskou, britskou nebo třeba německou, velmi podobné. Když vojáci nebojují, většinou si někde v zákopech nebo v týlu čistí zbraně nebo spravují uniformy.

Vzpomínají na domov a nudí se. Německé velení se ovšem snaží svoje bojovníky trochu rozptýlit, a proto jim do zákopů pošle více než milion kusů hry „Člověče nezlob se“. Většinou se vojáci shodují na tom, že život v zákopu je „90 procent rutiny a 10 procent hrůzy“. Někteří tlak nevydrží a dokonce sami třeba vystrčí ruku ze zákopů a nechají se nepřítelem zranit nebo dokonce zabít.

Na Vánoce přišívají knoflíky

Na všech frontách 1. světové války bojuje 60 miliónů vojáků, z toho je 1,537 milionu Čechů. Jedním z těch, kteří bojují v rakousko-uherské armádě je v roce 1914 i Rudolf Kalmus. Domů do svého bydliště posílá i lístky o tom, co je u něj nového: „…jsem zdráv a daří se mi dobře.

Piš, jak se Ti daří a jak dopadly Vše svaté. Vzpomínal jsem vás ten den. Byl i u nás smutný,“ svěřuje se 11. listopadu 1914 svému bratrovi Adolfovi. Lístky a dopisy, psané inkoustovou tužkou, často docházejí pomačkané a zmáčené.

Není divu, když je píše skrčený někde v zákopech. „Jeden stojí v zákopech a pozoruje, druhý dohotovuje svůj zákop, jiný opět pošívá si kalhoty – některý knoflíky – a někteří čistí se od vší. Tak vyhlíží Vánoce u nás,“ líčí rodině svoje zážitky z frontových Vánoc v roce 1914.

Cenzura úřaduje i na frontě

Rudolf namačkaný ve vagóně společně s ostatními vojáky na poslední chvíli vyhazuje z okna vlaku růžový lístek. Ten se pomalu snáší na perón. „Snad ho někdo zvedne a pošle našim,“ zadoufá. Má štěstí, někdo z přihlížejících skutečně lístek zvedne a odnese na poštu.

„Sděluji Ti, že z ruského bojiště odjíždíme, kam ale nevím, jistě do Itálie,“ zmiňuje se v textu. V poště z fronty ovšem úřaduje cenzura. Zprávy o tom, kde se zrovna nachází fronta, jsou zakázané, a proto nekompromisní ruka cenzora rázně začerní slovo ruského a Itálie.

„Cenzura byla uvalena na všechno, co se týkalo průběhu vojenských událostí. Vojáci nesměli psát, kde jsou, kde se odehrávají boje, ani cokoli o svých nadřízených,“ objasňuje současná česká historička Nina Pavelíčková, proč neměl cenzor s Rudolfovým vzkazem slitování.

Rudolfova rodina už další vzkaz nedostala. Podobně jako mnoho jiných českých vojáků i Rudolf padl.