Země se chvěje, vše přehlušuje temné dunění a země až k obzoru se vlní jako hnědé moře. Rok co rok. Po tisíce let. Dokud se neobjeví člověk.

Mezi kmeny domorodých Američanů, obzvláště u indiánů z Velkých planin je bizon posvátným zvířetem a uctívaným náboženským symbolem. Evropští imigranti, kteří v 18. a 19. století zaplaví Ameriku ho však promění symbol své krutosti a hlouposti.

Potravu cítí na 2 kilometry

V Americe jsou téměř všichni přistěhovalci nebo jejich potomci. Dokonce i takový národní symbol jako je bizon americký (Bison bison).

Jeho předkem je totiž bizon širokočelý (Bison latifrons), který sem doputoval z Asie přes pevninský most v místě nynějšího Beringova průlivu. Před 6000 lety vyhynul a přenechal titul největšího savce Ameriky menšímu potomkovi.

Menší ovšem neznamená, že by šlo o nějakého drobečka. Samci dosahují váhy až 1500 kg a výšky v kohoutku až 2 metry.

Zrak mají sice tak mizerný, že rozeznají pouze pohyb, zato mají tak výborný čich, že cítí potravu na vzdálenost dvou kilometrů, dokonce i pod čtvrtmetrovou sněhovou pokrývkou.

A přestože působí jako pomalá, těžkopádná hora masa, dokáží pádit rychlostí přes 60 km/h. Evropané tohoto přežvýkavce poprvé spatří v roce 1521, kdy Hernán Cortés (1485–1547) dorazí do Anahuaca.

„Má hrb jako velbloud, krk pokrytý hřívou jako lev a rohy jako býk,“ popisuje ho kronikář výpravy, která ho tu vidí v Aztékově zvěřinci.

Prérií putují milionová stáda

Než se v Americe objeví evropští osadníci, dosahuje počet bizonů mezi 50 až 70 miliony. Mají totiž jen málo přirozených nepřátel. Medvěda grizzlyho, vlky a výjimečně pumy. Ani člověk pro něj není hrozbou.

Kočovné indiánské kmeny obývající Velké pláně totiž loví jen tolik, kolik potřebují. Většinou mladé býky, zatímco březí a vodící krávy šetří. Dokáží přitom zužitkovat téměř vše.

Maso, vnitřnosti k jídlu, kůži k výrobě oblečení, stanů, vaků či řemenů, kosti na nástroje. Není divu, že obrovská bizoní stáda čítají někdy až milion zvířat.

Když na podzim taková masa migruje z jihu a východu na sever a západ, a na jaře zase zpátky, musí to být dech beroucí pohled. Dnes už však taková podívá patří jen mezi vzpomínky.

Bizoní holokaust

Protože na Velké pláně dorazili osadníci z Evropy. Zpočátku zabíjí bizony pro maso a kůže, podobně jako Indiáni. Ti jim však odmítají postoupit svá území, a tak američtí kongresmani přijdou s úžasným řešením.

„Pokud je život indiánů plně závislý na bizonech, tak jim je vyhubíme bude klid.“ Roku 1871 je schválen zákon, který odstartuje skutečný bizoní holokaust.

Jatka o jejichž rozsahu nejlépe vypovídá fakt, že zatímco počátkem 19. století se po prériích prohánělo 60 milionů bizonů, v roce 1889, pouhých 17 let po schválení zákona, zůstává naživu posledních 540 bizonů. Lovci je střílejí po tisících.

Kapitán Jack Brydges z Kansasu si už v roce 1872 přichází pro odměnu za potvrzených 1142 zabitých bizonů během šesti týdnů.

Vojáci z pevností střílí do stád z děl, železniční společnosti organizují pro pasažéry jako zábavu lov bizonů přímo z vlaků projíždějících prérií.

Napůl dobrý konec

Záchrana přichází ve chvíli, kdy žije posledních 300 kusů. Ochránci zvířat zakládají roku 1905 Společnost na záchranu bizona, která zřizuje rezervace v Oklahomě, Nebrasce i dalších státech.

Díky jejich úsilí dnes sice žije kolem půl milionů bizonů, ale zase tak dobrý konec to není. Problémem je malá genetická rozmanitost a „znečištění“ bizoních genů křížením s dobytkem. Některé studie varují, že čistokrevných bizonů je jen něco kolem 12 000.