Na temperamentním mladíkovi může oči nechat a on na ni také pohlíží s obdivem. Půvabná, svéhlavá princezna Anna Amálie se zamiluje. Když ale zjistí její bratr, pruský král Fridrich II. Vilém, co se stalo, je rázem oheň na střeše.

Fešný šermíř, důstojník pruské armády Frederick baron von der Trenck (1726–1794) se v životě princezny Anny Amálie Pruské (1723‒1787) objevuje v červenci roku 1744, kdy se pár seznámí na svatbě Anniny o tři roky starší sestry.

Některé prameny ale hovoří o tom, že se setkali už o rok dříve. Vstup do armády svému bratranci poradí slavný velitel rakouských pandurů Franz baron von der Trenck (1711‒1749).

Příbuzní pak stojí v bojích za slezské války proti sobě, což Frederickovi přinese konec úspěšně nakročené vojenské kariéry ve službách Annina bratra, pruského krále Fridricha II. Velikého (1712‒1786). „Je to rakouský špión,“ šíří se zvěsti.

Mají to potvrdit historky o tom, že Franz poslal svému bratranci koně a oba příbuzní si spolu čile dopisují. Nikdo nevěří, že obsah jejich listů je nevinný. Navíc se špitá o jeho stycích s pruskou princeznou.

Zahalená ve smutku

Dokonce spolu prý pár uzavře tajný sňatek a když všechno praskne, Fridrich Vilém II. zuří. „Jak ses mohla zkompromitovat s tím vlastizrádcem? Půjdeš do kláštera,“ křičí na svéhlavou a umíněnou sestru, která je navíc údajně už těhotná.

Annu Amálii tak prý proti její vůli nechá převézt do opatství v Quedlinburgu. Má zde prý porodit, a to dokonce dvojčata.

Jasné důkazy, že opravdu došlo k tajnému sňatku i porodu ale chybí, a tak se historikové včetně Němce Heika Günthera, autora monografie o Trenckovi, dohadují, co je vlastně na milostném románku pravdy.

Sám Günther se vyjadřuje zdrženlivě, předpokládá, že si Trenck řadu věcí vymyslel.

K podobnému názoru se přiklání i Němec Tobias Debuch, autor životopisné knihy o Anně Amálii, podle kterého došlo „v životě princezny k velmi kontroverzní epizodě, jejíž pravdivost někteří historikové zcela popírají.“ Princeznina současnice hraběnka Vossová ale tvrdí, že princezna byla po aféře „zahalena do smutku a předčasně zestárla a onemocněla.“

Útěk na Vánoce

„Zatkněte ho,“ přikazuje 28. července 1745 rozčilený Fridrich Vilém II. Fredericka nechá uvěznit v pevnosti v Kladsku. Oficiálním důvodem zatčení je korespondence s bratrancem. Žalář je to ale zatím poměrně volný.

„Bylo mi dovolenou chodit po pevnosti,“ poznamenává zajatec, který díky volnému režimu na Štědrý den v roce 1745 uteče a zamíří do polského Královce. Poté mu prý princezna pomůže dostat se do Vídně. Tady ho ale žádné velké štěstí nečeká.

Vzhledem k tomu, že je zde jeho příbuzný právě v nemilosti, nevraživé pohledy čekají i jeho, proto zde dlouho nezůstane. Vyrazí do Nizozemí, kde se rýsuje možná další vojenská kariéra. Zastávka v Norimberku ale nasměruje jeho kroky jinam.

„Vstupte do ruské armády. Dostanete slušný plat a otevřou se vám možnosti povýšení,“ přemlouvá ho generál Otto Heinrich von Lieven (1726‒1781), německý generál v ruských službách. Frederick souhlasí.

Speciální cela

S věrností princezně si ale starosti příliš nedělá. Poplete hlavu jedné z bohatých šlechtičen a získává její věno, aniž by si vzal. Zklamaná dáma ho ale překvapivě ani nežaluje.

Během ruské služby se seznámí i s budoucí ruskou carevnou Kateřinou II. Velikou (1729‒1796). Krátce poté, co Franz zemře jako vězeň na Špilberku, se vydá roku 1749 převzít dědictví. Nestihne ale ani vyřídit formality a už mizí.

Dostal totiž nabídku stát se rytmistrem rakouských kyrysníků. Agenti pruského krále na něj ale stále mají spadeno. Když se roku 1754 vrátí domů do rodného Pruska, aby se ujal dědictví po matce, zajmou ho a znovu pošlou do vězení.

Pomsta pruského panovníka za jeho sestru je krutá. Tentokrát vytvoří v Magdeburku speciální celu přímo pro něj. Stráví v ní devět let a pět měsíců, určitý čas dokonce upoutaný přímo v okovech.

Vyryje sám sebe

Velitel věznice generál Borch se osobně postará o to, aby vězeň neměl šanci se dostat na svobodu. „Tento krutý muž přišel do vězení jako kat, který se chystá převzít kontrolu nad svojí obětí. Doprovázeli ho zámečníci, kteří nesli těžký límec.

Dali mi ho kolem krku. Součástí byl i silný řetěz, spojený s tím, který jsem už měl u nohou. K nim byly přidány ještě další dva řetězy, takže jsem byl připoután jako divoká bestie,“ vypráví. Celou se ozývá nepříjemně znějící skřípot.

Ostrý hrot hřebíku ryje do cínového hrnku.  Nedobrovolný vězeň si krátí čas tím, že hřebíkem vyrývá slova a obrázky do vězeňských hrnků na pití. Postupně svůj výtvarný talent prokáže na celkem 35 hrncích.

Na jeden z nich vyryje i sám sebe připoutaného asi 30 vážícím kovovým límcem.  O svém věznění říká: „Když jsem byl ve vězení v Magdeburku, mocný Fridrich II. Veliký prohlásil: Jako že se jmenuji Bedřich, Trenck nikdy neuvidí denní světlo.“

Píše vlastní krví

Nějaký čas nemá také přístup k inkoustu a papíru, a proto svoje osudy nazvané „Podivný životní příběh Friedricha Freiherra von der Trencka napsaný jako učebnice pro lidi, kteří jsou opravdu nešťastní nebo kteří stále potřebují dobré vzory pro své nástupnictví,“ zachycuje vlastní krví na okraje stránek vězeňských Biblí.

Čtyři z nich se v Magdeburku zachovaly a obsahují i záznamy o princezně Anně Amálii, kde o ní hovoří jako o „vysoké paní z Berlína.“.  Oba prý „vzplanuli vzájemnou první láskou,“ a zmiňuje například, že „ta dáma svého milence zahrnula množstvím peněz, takže se cítil po všech stránkách šťastný.“ O jeho propuštění se roku 1763 postará Marie Terezie (1717‒1780) a dokonce ho povýší na rytíře.

Trenck se stihne oženit a jeho choť mu postupně přivede na svět osm dětí. Princezna Anna zůstane svobodná.