Řečkova kolej pražské univerzity, 8. června 1600. Jessenius si chystá nástroje. Po boku má Adama Zálužanského jako svého asistenta. Jessenius dobře ví, že v publiku nesedí lékaři, ale laici.
„Z mé strany budu s Boží pomocí usilovat podle svých sil o názornost předvádění, přístupnost a zároveň i stručnost v řeči tak, aby nikdo nemusel litovat vynaloženého času,“ říká na úvod slovenský lékař Jan Jessenius (1566–1621).
Na stole před ním leží mrtvola muže, která se už pozvolna začíná rozkládat. Navzdory tomu, že je už začátek června, v Praze je tehdy docela chladné počasí. Zápach z mrtvoly se proto moc nešíří.
Narodil se bez kůže?
„Kdybychom měli dbát spíše důstojnosti, museli bychom dříve rozřezávat nejvýše položenou dutinu, tedy hlavu,“ začíná svůj obšírný výklad Jessenius. Vzápětí vysvětlí, proč to neudělá:
„Ale protože v nejspodnější oblasti těla, která se nazývá břicho, je umístěna jakoby stoka, a je třeba dáti pozor, aby se některé jeho části nezkazily, a nadto nepůsobil obtíže zápach, začínám podle příkladu ostatních anatomů s břichem.
Následně se pak zabývá kůží. Vysvětluje například, že kůže je dvojího druhu, a to vnitřní a vnější. Nejdříve přichází na řadu ta vnější.
„Uherský král Ludvík (měl na mysli Ludvíka Jagellonského – pozn. red.) se prý narodil bez ní, což bylo některými právem – jak i konec ukázal – považováno za zlé znamení: v rozkvětu mládí byl naráz oloupen o život i království,“ poznamenává při výkladu.
Co tím přesně Jessenius myslel, není jasné. Jisté je to, že když se Ludvík narodil, byl poměrně slabé dítě. Po výkladu o kůži popíše lékař dutinu břišní a orgány uložené v ní a poté se věnuje rozmnožovacímu ústrojí.
Vousy zajistí mužům úctu
Pokud to alespoň trochu jde, snaží se používat zábavné příměry ze života. Když zrovna mluví o hrudníku, zmíní se také o ženských ňadrech.
Poznamenává například, že „u prsatých žen jsou dlouhá a povislá, a to až natolik, že když je zvednou, mohou si je položit na rameno, a tak kojit nemluvně, které jim sedí na zádech.“ Dál se věnuje svalům na hrudníku, plicím, srdci a tepnám.
Poté zkoumá krk a hlavu, kde samozřejmě neopomine mozek a míchu. Pitvá i oko a ucho a pozornost věnuje obličeji. Pozastavuje se třeba nad vousy u mužů, které ženám chybějí.
Podle něj je „vous u ženy, takový jsem spatřil v ženské komnatě u arcivévody Karla, (měl na mysli zřejmě Karla II, Štýrského, strýce císaře Rudolfa II. – pozn. red.) pokládán za nestvůrný a hrozný úkaz“. Uvádí ještě další důvod, proč se ženy bez vousů obejdou:
„Protože neměly povinnost spravovat stát, nemusely vypadat tímto způsobem vznešeně a úctyhodně“. Kromě toho si Jessenius myslí, že žena nepotřebuje mít zakrytý obličej kvůli chladu vzhledem k tomu, že většinu času tráví doma v klidu a nečinnosti…
Císař nakonec nepřijel
Všímá si nosu, jazyka a poté věnuje pozornost končetinám. U nich vtipkuje, že „kdyby člověk neměl kosti, byl by měkký jako polyp a sesedal by se jako sražené mléko.“ V závěru přednášky děkuje především Bohu za jeho přízeň.
Bohdana Divišová, současná historička v oblasti lékařství, uvádí, že se na pitvě „sešla šlechtická a měšťanská honorace – představitelé dvorních úředníků, různých odvětví vědy, zástupci skomírající univerzity a zřejmě i studenti.“ Budoucích mediků mezi nimi ovšem moc není.
Na pražské univerzitě se totiž tehdy lékařství už několik let pravidelně nepřednáší.
Jesseniova pitva lidského těla trvá pět dní, skončí 12. června 1600. Na slavnou událost zval lékař i samotného císaře Rudolfa II. Ten ale právě pobývá v Plzni a bojí se přijet Prahy, kde se objevil mor.
Když už si nechá tenhle jedinečný zážitek utéct, nakonec si o něm alespoň může přečíst. V roce 1601 vydává Jessenius ve Wittenberku spis Anatomiae Pragae anno MDC solenniter administrate historia (Praha v roce 1600, historické předvedení anatomie).
Věnuje ho „nejjasnějšímu králi českému a veleváženým stavům slavného království“. Jméno muže, jehož tělo posloužilo k pitvě, nám bohužel dobové prameny neprozrazují. Sám lékař říká, že ji provedl „na jakémsi oběšenci“.
