Dnes stačí zatáhnout za očko a během vteřiny se napijete. Když se ale na světě objeví první plechovky na nápoje, připomíná jejich otevírání spíš práci kováře než pohodové posezení s pivem.

Než lidstvo vymyslí praktický otvírák, musí si vystačit s kladivem, sekáčem, nožem nebo dokonce bajonetem. A cesta k moderní plechovce je mnohem dobrodružnější, než by se mohlo zdát.

Když britský obchodník Peter Durand (1766-1822) v roce 1810 patentuje kovovou konzervu, má svět vyhráno jen napůl. Potraviny lze konečně uchovávat dlouhé měsíce bez zkažení, což nadšeně vítají armády i námořníci. Jenže vzniká drobný problém:

jak se dostat dovnitř? První plechovky jsou vyrobené z tlustého železa pocínovaného cínem a bývají tak robustní, že někdy váží víc než samotný obsah. Výrobci proto na etikety bez rozpaků tisknou návod:

„Odřízněte víko u okraje pomocí sekáče a kladiva.“ Dnešní zákazník by asi nevěřil vlastním očím. Představa, že si v kuchyni otevíráte oběd malým bouracím kladivem, působí skoro komicky. Přesto jde o oficiální doporučení. A kdo nemá sekáč? Pomůže nůž, sekera nebo vojenský bajonet.

První smysluplný patent

Skoro půl století tak existují plechovky bez skutečného otvíráku. Ten přichází až v roce 1858, kdy si Američan Ezra Warner nechává patentovat první speciální nástroj na otevírání konzerv. Ani ten ale není žádný zázrak.

Zanechává ostré hrany a práce s ním vyžaduje opatrnost. Přesto představuje revoluci. Kovové obaly se navíc postupně ztenčují a otevírání už nepřipomíná středověkou řemeslnou dílnu.

„Konečně něco rozumného!“ mohl by si povzdechnout nejeden zákazník, kterému už dochází zásoba náplastí, když se pokaždé během otevírání zraní.

Nejdříve připomíná klíč

Skutečná éra nápojových plechovek začíná až po skončení americké prohibice. Dne 24. ledna 1935 se ve Spojených státech objevuje první komerčně úspěšné pivo v plechovce. Jenže ani tehdy ještě neexistují dnešní otevírací kroužky.

Konzumenti nosí v kapse takzvaný „church key,“ tedy kovový otvírák připomínající klíč. Tím do víčka prorážejí dva trojúhelníkové otvory. Jeden slouží k pití, druhý k přístupu vzduchu.

Teprve v roce 1959 přichází americký vynálezce Ermal Fraze (1913-1989) s odtrhávacím jazýčkem, který se později vyvine v dnešní praktické očko.

A tak zatímco naši předkové řeší, kde sehnat kladivo, my dnes řešíme maximálně to, zda je nápoj dostatečně vychlazený. Pokrok někdy opravdu chutná po pivu.