Z přístavu vyplouvá majestátní loď. Její stěžně jsou vyšší než kostelní věž. Den je klidný, svítí slunce, vane mírný vítr. Ze dvou dělových palub zazní slavnostní salva a dav na břehu jásá. Tak nádhernou a velikou loď svět ještě neviděl!
Král Gustav II. Adolf (1594–1632) se už připravuje na třicetiletou válku, ale už teď válčí s Poláky. Jak na souši, tak na moři. „Chci novou vlajkovou loď,“ prohlásí král.
„Loď, která nebude mít sobě rovnou!“ Doufá, že tak Polákům zasadí definitivní ránu a uvolní si ruce pro další dobrodružství. A taky ukáže, že se Švédskem se nyní musí počítat jako se suverénní velmocí!

Největší a nějkrásnější
Loďaři ve Stockholmském přístavu se dají do plánování. Stavbou je pověřen holandský inženýr Henrik Hybertsson (?–1627).
Práce je zahájena v roce 1625. Vyžaduje to obrovské množství dřeva, které do Stockholmu putuje nejenom ze severských lesů, ale i ze všech okolních zemí. Látka na plachty pochází z Holandska, lana jsou zase z Lotyšské Rigy.
V roce 1627 je konečně loď spuštěna na vodu, ještě značně nehotová, a Hybertsson umírá na nemoc, aniž by ji kdy spatřil dokončenou.

Víc děl, víc bum!
Když už jsou práce zahájeny, přichází další královské požadavky. Král objednává sedmdesát dva 24librových děl. „Ale to je moc, to se nám na jednu palubu nevejde,“ lámou si nad tím hlavu stavitelé.
A tak narychlo změní plány a přidají jednu dělovou palubu navíc. Jenže si špatně propočítají těžiště – lodě se dvěma dělovými palubami jsou novinkou a vlastně nikdo neví, jak se přesně zachovají. Ale na nějaké zkoušky není čas.
Král posílá další a další dopisy, takže se raději dvakrát řeže a jednou měří, protože jinak by také kat mohl měřit šířku krku pro svou oprátku.
Galerie na vlnách
Je to skutečná nádherná práce. Loď je obrovská a nádherně zdobená. Její zadní nástavbu zdobí sochy a všelijaké rytiny, na zádi je vyobrazen obří erb rodu Vasa, který drží pozlacení lvi.
Kombinace dřeva, rudé a zlaté barvy činí z lodě skutečnou nádheru hodnou královského majestátu. Na lodi se nachází téměř 500 soch, na kterých po dobu dvou let pracuje tým nejméně šesti sochařů. „Každá součást výzdoby musí být oslavou našeho skvělého krále.“

Hurá na vodu!
Ráno 10. srpna 1628 je práce víceméně hotová. Na tři vysoké stěžně jsou vytaženy plachty. Kapitán Söfring Hansson zavelí k odplutí. Loď zvedne kotvy a vydá se na otevřené moře. Vane jen lehký vítr.
„Vypálíme slavnostní salvu,“ rozkáže a zahřmí desítky děl. V té chvíli ale loď vypluje ze závětří a vítr se chytne do plachet. Vasa se prudce zhoupne. Kapitán znejistí. Než ale stačí vymyslet, co dál, otevře se mezi ostrovy další průrva.
A znovu zafouká vítr. Loď se znovu prudce nakloní a otevřenými dělovými střílnami dovnitř vnikne voda.
Hurá pod vodu!
Ta steče do nákladového prostoru, při dalším náklonu se otevřenými střílnami Vasa znovu naloká. Částečně zatopená je i spodní dělová paluba a najednou se loď nemůže narovnat.
Dovnitř proudí další voda a během pár minut, po pouhém kilometru plavby, a na dohled Stockholmského přístavu se tato majestátní, obrovská, neskutečně drahá loď potopí. Nad hladinu trčí stěžně, kterých se přeživší zoufale drží, než připluje pomoc.
Z břehu sleduje tragédii tisíce lidí. Pýcha a pověst krále leží v bahně mořského dna stejně jako jeho vysněná loď.