Narodí se jako šestá z osmi sourozenců v rodině pražského řemeslníka, přesto dosáhne výborného vzdělání na Svobodově německé dívčí škole v Praze. Výborně hraje na klavír a zpívá, ale profesionální klavíristkou se nestane. 

Osud Elišky Krásnohorské (1847-1926) osud předurčí nemoc kloubů, která podle ní “nikdy nedopustí, bych vytoužené svéprávnosti nabyla…v náručí šlechetného muže.”  Nevyléčitelná choroba jí sice zabrání založit rodinu, nakonec jí otevře úplně novou životní cestu.

Její přítelkyně Karolína Světlá (1830-1899) ji přivede k literární činnosti a k práci novinářky v Ženských listech, zapojí ji do činnosti Ženského výrobního spolku českého, založeného roku 1871. 

Přítelkyně nesouhlasí  

Pro dívky žádá Krásnohorská vyšší vzdělání, ale s jejím názorem nesouhlasí i řada českých vlastenek. “Možná snad lékařky, ale jedině gynekoložky.

Jinak ne…” neskrývá Marie Palacká Riegrová rozpaky nad nápadem, že by se i ženy pyšnily vysokoškolskými tituly. I pro Karolínu Světlou představuje maximum dámského snažení absolvování spolkové obchodní a průmyslové školy.

Eliška to ale vidí jinak. “Vnímala jako výrazný handicap dívek nedosažitelnost středního vzdělání zakončeného maturitní zkouškou – všechny dosavadní dívčí školy nebo kurzy směřovaly pouze k praktické přípravě,” uvádí současná historička Marie Bahenská.  

Založí vlastní spolek  

Neshody s Karolínou Světlou způsobí, že Eliška nemůže spoléhat na podporu jejího Ženského výrobního spolku českého. Přesto svoje plány na založení dívčí střední školy, spřádané už v polovině 80. let 19. století, neopustí. Obrátí se na Emilií Bártovou, jednatelkou ženského spolku a jejího manžela, advokátem Bártou a založí spolek Minerva.

Stanovy jim úřady schválí 16. července 1890. Tím ale všechno teprve začíná… 

Poslanec odmítne pomoc 

Sbírají podpisy na petici k povolení dívčího gymnázia.

Shromáždí jich 4810. Najít poslance ochotného s tímhle požadavkem předstoupit před Říšskou radu, se ale ukazuje jako těžký oříšek. “Ideál dívky je pro něj skleníková květinka, které se nesmí dotknouti drsný dech života svými vánicemi a vichry, svými konkurenčními zápasy o kus vědomosti neb chleba,” stěžuje si Krásnohorská otráveně na postoj lékaře a poslance Emanuela Engla (1844-1907). Ten  její prosbu drsně odmítne s tím, že jde o “schválnost přepjatých emancipovaných žen.” Když si navíc veřejnost roku 1890 v Ženských listech přečte provolání hlásající, že “Vědeckého vzdělání k vyšším úřadům učitelským i k povolání lékařskému dopřává ženám již každý osvícený stát,” s poznámkou:

“Chováme vroucí přání, aby v Praze vzniklo ženské gymnasium,” reakce mnoha lidí doslova srší nenávistí.  

900 žádostí o podporu  

V napjaté atmosféře má o příliš aktivní Krásnohorskou strach i Karolína Světlá: “Je k smrti znavena. Psala v zájmu Minervy devět set dopisů! Jak tu Minervu nenávidím!” svěřuje se spisovatelce Tereze Novákové (1853-1912).

Navzdory nesouhlasu mnohých se ale plán podaří dotáhnout do konce. V září 1890 Minerva otevírá svůj první ročník. Do lavic zasedne 51 žákyň.

Prvních 18 maturantek skládá zkoušky v roce 1895, a to na Akademickém gymnáziu, protože Minerva jako soukromá škola nemá na maturitní zkoušku právo. Úspěšně absolvuje 16 dívek, tři z nich dokonce s vyznamenáním.

Krásnohorská cítí zadostiučinění, i když se kolem roku 1911 kvůli nemoci musí vzdát vedení gymnázia a poslední léta života už prakticky nemůže opustit byt a je odkázána na pomoc přátel.

Její gymnázium se sice několikrát stěhuje, ale přežije její smrt, pod původním názvem zanikne školném rokem 1953/1954.