Všechno začíná nenápadně. V majetku Hermanna Göringa (1893–1946) je nalezen obraz Kristus a cizoložnice podepsaný holandským barokním malířem Janem Vermeerem van Delftem (1632–1675). Na nelegální vývoz obrazů svých mistrů jsou v Nizozemsku hákliví.
Stejně jako na kolaboraci s nacismem. A tady to mají dva v jednom.
V síti rozsáhlého pátrání uvízne bohatý starožitník Han van Meegeren (1889–1947). Má sice připravenou věrohodnou historku, ale pátrání je příliš důkladné aby vydržela, takže je zatčen jako překupník a kolaborant.
Chvíli zapírá, ale pak si vyžádá čas na rozmyšlenou. Za prokázanou kolaboraci mu hrozí až dvacet let žaláře a opovržení národa. On, holandský vlastenec, má být označen za zrádce, který prodal národní poklad nacistům?
„Obraz, který byl prodán Göringovi nemaloval Vermeer, ale já,“ přiznává nakonec. Jeho živnost tím sice končí, ale to by skončila tak jako tak.
Jako padělatel však může dostat jen dva roky, a ještě se může pomstít a veřejně vysmát všem nafoukaným kritikům a akademikům, kteří ho kdysi jako malíře odmítli a zničili jeho malířkou kariéru.
Dají mu štětec a úsměv jim zatuhne
Policie mu příliš nevěří a když vyjmenuje všechny své padělky a zařadí mezi ně i obraz Kristus s učedníky v Emauzích, odborníci se mu vysmějí a u všech obrazů potvrdí pravost.
„Na svou čest prohlašuji, že Emauzští učedníci jsou praví,“ soptí uznávaný historik umění Abraham Bredius (1855–1946). Není divu, na základě údajných padělků vytvořil nové hypotézy o Veermerově životě a tvorbě.
Když jinak nedají, navrhuje padělatel, že nového Veermera namaluje přímo před jejich očima. A jak řekne, tak udělá. Pod dozorem policie, odborníků a za velkého zájmu novinářů. A jak postupuje, tuhne odborníkům pomalu úšklebek na tváří.
Obrazy peče v troubě
Každý svůj krok vysvětluje, zejména způsob, jakým dosáhl toho, že nový obraz vypadá jako starý. „Nedělám chybu většiny padělatelů a nemaluji staré obrazy na nová plátna,“ říká. Maluje na bezcenné obrazy ze stejné doby, ze kterých setře původní malbu.
Z holících štětek vytrhává jezevčí chlupy a dělá z nich štětce, stejné, jaké používal Veermer. Používá výhradně barvy, které existovaly už v 17. století. Vynalezne také několik důmyslných postupů na vytváření patiny stáří a padělatelé je používají dodnes.
Třeba imitací krakeláže (systém trhlinek na povrchu obrazu), kterou vytváří pomocí jemně drceného bakelitu.
Ten zamíchá do barev a pak hotový obraz dopeče v troubě, při čemž zrnka bakelitu popraskají a vytvoří povrch charakteristický pro stará díla. Navíc maluje pouze obrazy, o kterých je umělecký svět přesvědčen, že vznikly, ale nedochovaly se.
Padouch nebo hrdina?
Případem žije celé Nizozemsko a celý umělecký svět.
Pro mnohé se van Meegeren stává národním hrdinou, který zesměšnil nenáviděného Göringa, majitelé jeho padělků skřípou zuby a někteří odborníci tvrdošíjně lpí na tom, že možná ne všechny, ale Emauzští učedníci jsou určitě originál.
Když van Meegeren načrtne obrysy původní malby, a rentgenová fotografie vespod přesně takovou odhalí, padá poslední argument. Pověst řady uměleckých kritiků a historiků umění je v troskách.
Van Meegeren je sice odsouzen k pouhému jednomu roku vězení, přesto to pro něj znamená doživotí. Brzy po rozsudku, 30. prosince 1947, totiž umírá na infarkt.
Padělky, které vyrobil, se stávají předmětem sběratelského zájmu a Kristus s učedníky v Emauzích dodnes visí v rotterdamském muzeu jako nejdokonalejší padělek v historii.
