Zklamání. I tak se dají popsat pocity Francouzů, kdy Rakousko prohraje v roce 1866 válku s Pruskem. Mnohem raději by byli, kdyby válečné štěstí stálo při Vídni. Pruské vítězství a následné rychlé uzavření míru mezi oběma zeměmi považují za vlastní selhání.
Francouzský císař Napoleon III. (1808–1873) chtěl v tomto sporu hrát prostředníka. Počítal s tím, že si za tuto pomoc řekne o území ležící na levém břehu Rýna..
Neustálé dohady mají jediný výsledek: napětí mezi Francií a Pruskem roste. Pruský kancléř Otto von Bismarck (1815–1898) si však mne ruce.
Čeká na ten nejvhodnější okamžik, kdy bude moci zatáhnout Francii do války, protože sám nechce být tím, kdo otevřeně vyhlásí boj.
Nebude to trvat dlouho… V roce 1868 svrhnou španělští povstalci královnu Isabelu II. (1830–1904) a na její místo nastoupí jako regent generál Francisco Serrano y Domínguez (1810–1885). Evropské dvory mají rázem co řešit:
debatují o novém kandidátovi na španělský trůn. Zatímco Napoleon III. by na něm rád viděl portugalského prince Ferdinanda II. (1816–1885), Bismarck se kloní na stranu prince Leopolda Hohenzollernského (1835–1905).
Kancléř s ním uzavře tajnou dohodu, jejíž detaily brzy prosáknou na veřejnost. A Francouzi můžou puknout vzteky.
6.–12. července 1870
Konflikt na spadnutí
„Hohenzollernové za Rýnem, Hohenzollernové za Pyrenejemi! Francie je obklíčena!“ líčí s obavami francouzský tisk, co bude následovat, když Leopold uspěje. Bismarck je z nového vývoje nadšený, zato Francouzi ztrácejí hlavu.
Naše země „bez váhání začne válku proti té mocnosti, která by se pokoušela vzkřísit říši Karla V.,“ vyhrožuje 6. července 1870 v parlamentu francouzský ministr zahraničí, vévoda Agénor de Gramont (1819 – 1880).
Konflikt s Pruskem už je doslova na spadnutí. Do mezistátních jednání vstupuje francouzský velvyslanec v Prusku, hrabě Vincent Benedetti (1817–1900).
Žádá pruského krále Viléma I. (1797–1888), aby se jeho země zaručila, že si Hohenzollernové nebudou nárokovat španělský trůn. Jenže Vilém na nic takového nepřistoupí.
„Leopold je plnoletý a také svéprávný,“ odmítne jednoznačně požadavky Francie. Kandidaturu Leopolda Hohenzollernského už považuje za hotovou věc a oficiálně ji vyhlásí. Odpověď Francie přichází rychle.
„Jeďte za pruským králem do lázní v Emsu (v dnešní spolkové zemí Porýní-Falc – pozn. red.),“ přikazuje Napoleon III. Benedettimu. Velvyslanec tam zamíří a snaží se přesvědčit krále, aby Hohenzollernovu kandidaturu odvolal.
Spoléhá na své diplomatické schopnosti. Je mu totiž jasné, že Vilém I. na rozdíl od Bismarcka o konflikt moc nestojí a nežádá, aby koruna spadla do klína jeho příbuznému.
Všechno vypadá nadějně a Benedetti do Paříže proto posílá zprávu, že se Hohenzollern trůnu s velkou pravděpodobností vzdá.
Noc z 12. července a ráno 13. července 1870
Objevují se nové požadavky
„Znovu se sejděte s králem Vilémem. Trvejte na zárukách, které by zakazovaly Leopoldovi přijmout trůn, kdyby mu byl v budoucnosti nabídnut,“ dostane v noci z 12. na 13. července 1870 Benedetti telegram od ministra zahraničí Gramonta.
Nazítří ráno se s Vilémem skutečně setká, a to na lázeňské kolonádě v Emsu. „Podívejte, Hohenzollern opravdu španělský trůn nechce,“ podá Benedettimu pruský panovník noviny, které o této záležitosti napsaly.
Jenže velvyslanec vyrukuje s novými požadavky, a to král nečeká. „Co ještě chcete? Jaké záruky? Další vám už dát nemohu,“ zareaguje na Benedettiho slova. Muži se rozloučí.
Gramont si v Paříži následně zavolá pruského vyslance Karla von Werthera (1809–1894). Chce po něm,aby Vilém I. písemně potvrdil, že ani teď, ani později nebude poškozovat zájmy Francie.
Pruského panovníka, jemuž Werther ihned pošle telegram, ale francouzské chování urazí.
Večer 13. července – 14. července 1870
Ze zprávy vyškrtá slova a věty
Večer téhož dne se Benedetti ještě jednou setká s Vilémem I., ničeho konkrétního však nedosáhne. Ovšem schůzka proběhne zdvořile. „Hodně štěstí. V Berlíně s Bismarckem situaci urovnáme,“ slíbí mu pruský král na závěr.
„Napište Bismarckovi,“ požádá následně svého rádce Heinricha von Abekena (1809–1872). Když se kancléři dostane do ruky příslušný telegram, ví, že má vyhráno. Konečně drží v rukou trumf. Vynechá v něm některé části a zprávu v osekané podobě pustí na veřejnost.
„Bismarck využil tuto příležitost, kterou mu neobratnost francouzské diplomacie vlastně sama vložila do rukou,“ líčí současný historik Vladimír Kupka a dodává, že ji „po určitém zkrácení (nikoli však zfalšování, jak se někdy mylně tvrdí) telegramu o Vilémovy smířlivé fráze poskytl severoněmeckému ústřednímu listu „Norddeutschen Allgemeinen Zeitung,“.
Depeše 14. července 1870 vychází v tisku. Zkrácený text vypadá, jako kdyby francouzský velvyslanec hrozil válkou, pokud nebudou splněny jeho požadavky.
19. července 1870
Pomoc zajistí válečné dohody
Francie zuří. Takhle ostouzet jejich velvyslance! Ovšem situace se nelíbí ani Prusům. „Francouzi nevěří slovu našeho krále Viléma,“ říkají si rozčileně mezi sebou.
Nejvíc se ale rozčílí Napoleon III. Nehodlá ani vyčkat, co mu řekne o jednáních Benedetti a 19. července 1870 vyhlásí Prusku válku. „Francie se nechala Bismarckovým obratným postupem vmanévrovat do role útočníka,“ dodává Kupka.
Císař tehdy netuší, jak obrovskou chybu dělá. Bismarck totiž má s jihoněmeckými státy, Bavorskem či Bádenskem, uzavřené smlouvy o pomoci v případě ozbrojeného konfliktu. Proti Francii se tak postaví silná koalice hned několika zemí.
