Určitě už jste je někdy viděli. Možná je dokonce máte jako dekoraci na zahradě. A to přesto, že jejich estetická pověst není zrovna výstavní. Na rozdíl od míry popularity. Ta je tak velká, že mají dokonce svůj vlastní mezinárodní den.
Připadá na 21. června, oslavován je od roku 2002 a přičiní se o něj francouzská nezisková organizace Fronta za osvobození zahradních trpaslíků. Je to jen další důkaz toho, že tradiční součást (nejen) českých zahrádek se stále těší velké oblibě.
Dnes kýč, v minulosti uctívaní bohové
Zatímco dnešní trpaslíci jsou leckde pro smích, v minulosti jsou jejich předchůdci naopak vnímáni s posvátnou úctou. Jde totiž o malé kamenné sošky znázorňující řecko-římského boha plodnosti Priapa, které si obyvatelé starověkého Říma umisťují na své zahrady.
Ostatně trpaslíky, těmi živými, tedy lidmi nízkého vzrůstu, se nejrůznější panovníci velmi rádi obklopují už od dávných dob. Velmi populární jsou jako zaháněči chmur a nudy na královských dvorech například v období renesance.
V následném Baroku (17. a 18. století) ovšem opět znehybní. Právě z té doby ostatně pochází 28 mramorových soch trpaslíků, které je možné dodnes spatřit na zahradě zámku Mirabell v Salcburku.
Braun a 40 trpaslíků
Někde jsou trpaslíci chováni pěkně pod střechou. Zejména v Německu a Švýcarsku jsou jejich dřevěné nebo porcelánové figurky koncem 18. století oblíbenou dekorační součástí domácností. Zahanbit se samozřejmě nenechají ani v českých zemích. Vždyť tzv.
dědky, tedy dřevěné figury ochranných bůžků, si podle Kosmovy kroniky ze začátku 12. století staví naší předkové před své domy už po příchodu praotce Čecha.
A na počátku 18. století vznikne v dílně barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738) 40 soch trpaslíků, a to na objednávku hraběte Františka Antonína Šporka (1662–1738).
Dnes většina z nich ve formě kopií hlídá zámeckou zahradu v Novém Městě nad Metují.
Česko vs. Německo
Pořád ale jde o autorská díla. Lepší zboží, které není pro každého. Obyčejní lidé si těžko mohou dovolit zaplatit někoho jako je Matyáš Bernard Braun a další umělce, aby jim trpaslíky na zahradu také vyrobili.
A tak se hledá jiné, levnější řešení – tovární výroba. A tady začíná spor, který mezi sebou ohledně zahradních trpaslíků jakožto průmyslových výrobků už léta vedou Češi s Němci.
Jisté je, že v roce 1841 je v Ústí nad Labem založena keramická továrna, kterou pár let poté ovládne rodina obchodníka Johanna Maresche (1821–1914).
Ústí nebo Gräfenroda?
„Tato továrna vyráběla od samého počátku i různé figurální záležitosti, ať už do interiéru nebo exteriéru.
My máme doloženo, že vyráběla ve velkých sériích keramické figury zahradních trpaslíků určitě už od konce 70. a během 80. let 19. století.“ popisuje historik Václav Houfek (*1963) v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas.
Jenže továrna v Gräfenrodě v Durynsku má doloženou výrobu zahradních trpaslíků už ze začátku 70. let 19. století, tak jakýpak spor? „Je vysoce pravděpodobné, že v Ústí nad Labem se trpaslíci začali vyrábět už ve 40., nejpozději 50. letech 19. století.
Není k tomu ale dochována žádná konkrétní obrazová dokumentace,“ vysvětluje Václav Houfek, který si stojí za tím, že Ústí nad Labem bylo první město na světě, známé sériovou výrobou zahradních trpaslíků. Dále dodává, že podle dobových materiálů tehdy továrna nabízela nejrůznější figury.
„Zatím jsme ale nenašli žádný, kde by bylo konkrétně řečeno, že se jedná o trpaslíky.“ Mimochodem – Mareschovy sošky jsou dnes velmi cenným artefaktem, za který sběratelé neváhají zaplatit i několik tisíc eur.
Do hry je vrátí Sněhurka
Tak či tak se ze zahradních trpaslíků v průběhu 19. století stane oblíbená dekorace zahrad nejen u nás a v Německu, ale také třeba ve Francii, Velké Británii a dalších evropských i mimoevropských zemích.
Jejich rozlet sice zabrzdí první světová válka, kdy mají lidí jiné starosti, jenže pak Walt Disney (1901–1966) vyrukuje s celovečerní animovanou pohádkou Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) a zahrady se opět začínají plnit vousatými pidimužíky v nejrůznějších pozicích.
Jedním z největších výrobců trpaslíků je v té době firma Major’s Garden Ornaments, založená otcem někdejšího předsedy britské vlády Johna Majora (*1943) Thomasem (1879–1962).
A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci!
Druhá světová válka, stejně jako ta první, trpaslíkům opět trochu sebere vítr z plachet, po ní ovšem přichází pro postavičky s typickou špičatou čepicí zase doba hojnosti. Tedy, jak kde.
Výroba v Mareschově továrně, poničené bombardováním, jde naopak od desíti k pěti, až se v roce 1948 definitivně zastaví.
A ani komunistický režim, který se v Československu téhož roku ujme vlády, se nekouká na zahradní trpaslíky, jakožto buržoazní přežitek bez dělnického původu, zrovna přívětivě.
Odhalují ňadra i zadnici
Jinde ve světě je to ovšem jiná káva. Když v roce 1970 vydává George Harrison (1943–2001) své první sólové album po rozpadu Beatles All Things Must Pass, obklopí se na jeho obalu čtyřmi zahradními trpaslíky.
Jeden z nich mimochodem pochází z Mareschovy továrny. Postupem času také začnou, ruku v ruce s bezmeznou lidskou tvořivostí, vznikat nejrůznější extravagantní verze – s obnaženými trpasličími ňadry či vystrčenou zadnicí.
Autor hajlujícího trpaslíka je roce 2009 dokonce postaven před soud. Stíhání je nakonec zastaveno s tím, že nešlo o propagaci nacismu, nýbrž naopak o jeho zesměšnění. Výjimkou samozřejmě nejsou ani trpaslíci s tváří známých osobností, hlavně politiků.
