V roce 1775 se rozhoří válka o nezávislost USA. Nadejde čas přemýšlet o podobě americké vlajky. Členové Koloniálního kongresu se sejdou v jednom domě v Cambridgi – kromě jiných je tu George Washington, taky Benjamin Franklin a jeden starý profesor.
Washington s Franklinem k němu chovají až podezřele hlubokou úctu. Bez výhrad přijmou všechny jeho návrhy. Potom profesor zmizí a už ho nikdy nikdo nevidí. Byl to snad velmistr jejich řádu svobodných zednářů?
Bratři svatého Jana (1050)
Dávali různá jména – byli to johanité, špitálníci, svatojánští rytíři. Taky rhodští rytíři, třebaže Rhodos v roce 1522 ztratí.
O osm let později jim největší světské i církevní autority udělí v léno jinou zem – Maltu – za symbolickou cenu jednoho maltského sokola ročně. A tak se jim začne říkat i maltézští rytíři. V roce 1565 o ni skoro přijdou.
Celé tři měsíce buší do jejich pevností na 30 000 Osmanů, těm se brání 550 maltských rytířů podporovaných 8 000 vojáky. „Nevěřím, že by kdy zvuk zazněl lidem tak sladce.
Už tři měsíce jsme neslyšeli zvon, který by nás nevolal do zbraně,“ popisuje jeden z obránců Francisco Balbi vyzvánění ke mši. Malta se ubrání a v majetku řádu zůstane dalších 233 let…
Pak kolem pluje Napoleon a řád musí kapitulovat, protože jsou povinováni dodržovat zákon: „Nepozvednout meče proti bratru křesťanovi.“ Řád vychází z tradic prvních pečovatelů o poutníky ve Svaté zemi (1050).
Je jedním z největších rytířských, nejmocnějších a posledních stále existujících. Dnes má kolem 13 000 členů, vlastní měnu, vlastní poznávací značku aut i vlastní poštovní známky, protože jde o suverénní nestátní útvar. V Českém velkopřevorství působí asi 140 členů.
Od špitálníků po špitálníky (1190)
Jsou stejně známí jako maltézští, možná i známější. Historie Řádu německých rytířů je stejně bohatá jako krvavá. Založí ho v roce 1190 na území Jeruzalémského království taky jako špitální lazaret, ale pak rytíři vezmou do ruky zbraně.
Šíří víru mečem a kopím ve Svaté zemi, taky u Baltu, kde v roce 1410 utrpí katastrofální porážku v bitvě u Grunwaldu od polsko-litevské koalice. V běhu staletí se zmítají na pokraji existence, aby do 20. století vstoupili opět jako špitální řád.
Dnes působí v Rakousku, Itálii, Slovensku, Slovinsku, Německu, Belgii a také u nás. V Česku se od roku 1929 oficiálně jmenují Německý řád a po válce jim veškerý majetek sebere stát. O něj se soudí, symbolem sporu je hrad Bouzov.
Čeští křižovníci (1237)
Tenhle řád je trochu jiný než ostatní. Není založen v Palestině. Není ani nijak početný, není ani extra důležitý, přesto má pro českou historii zásadní význam.
Původně jde o špitální bratrstvo, které v roce 1233 založí Anežka Česká (1211–1282) spolu s bratrem Václavem I. (1205–1253) u kostela sv. Haštala v Praze.
Špitál se stane nejslavnějším a nejdéle sloužícím (funguje až do 20. století) a k tomu o čtyři roky později papež Řehoř IX. (kolem 1145–1241) povýší bratrstvo na Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Členy smějí být pouze Češi rodem po otci i matce.
Rychle se rozšíří na Moravu, do Slezska, Polska i Uher. Řád funguje dodnes a nemá ani 20 členů.
Podvazkový řád (1344)
Ta legenda je podmanivá jako stará. I Ottův slovník naučný z roku 1903 píše, že jednoho dne na plese anglické šlechty tančí král Eduard III. (1312–1377) spolu s milenkou Joan, hraběnkou ze Salisbury. V jeden moment se jí uvolní podvazek a spadne.
Přítomní šlechtici se rozesmějí, a to krále naštve. Klekne, podvazek připne a přitom starou francouzštinou do sálu pronese: „Honi soit qui mal y pense! (Hanba tomu, kdo ve zlém to myslí!)“ Dosáhne tím tří věcí:
hraběnce zachrání čest, zostudí posměváčky a dá motto nejstaršímu britskému řádu – Podvazkovému řádu.
Dodnes je jeho představitelem anglický panovník, dodnes se vyšívá zlatým dracounem na tmavě modrý aksamit, dodnes podvazek muži nosí pod levým kolenem a královna pod levým loktem. Kromě toho se nosí i jako výšivka na šerpy nebo plášť.
První historicky doložená zmínka o řádu pochází z roku 1344, což je spojené s listinou prvních členů-rytířů.
