Píše se rok 2010. Muž v bílé košili systematicky listuje kartotékou lékařských karet v obci Pinheiro ležící asi 20 kilometrů od farmy s podivínským majitelem. Něco tu nesedí.
Ledaže… Ledaže by ta mladá dívka z farmy byla ne manželkou, ale dcerou – a všechny ty děti byly zplozené v incestu.
Na sociálním odboru jednoho z 26 brazilských států, Maranhãa, vzápětí zazvoní telefon. Obsah hovoru bude víc než znervózňující.
Polovinu pobřeží Maranhãa lemuje hustá síť ostrovů. Na jednom z nich žije zemědělec José Agostinho Pereira (1940–2011).. Žena od něj uteče a překvapivě mu v „péči“ nechá 12letou dcerku Sandru Marii (*1998). Nikdy neseděla ve školní lavici, neumí číst ani psát.
Ve věku, kdy se přehoupne dětství do puberty, ji místo normálního dospívání čekají nekončící roky tyranie. Pereira své sexuální nároky snižovat nehodlá. Manželku nahradí dcerkou. Znásilňovat ji bude dlouhých 16 let.
Za humna se nesmí
Přes den musí Sandra s otcem tvrdě pracovat na políčkách plných zeleniny, večer se jí v jejich vratké chatrči bez slitování zmocňuje hrubýma rukama. Nesmí klást odpor, nesmí opustit jejich pozemky. Jinak otec sahá k prvoplánovému násilí.
S antikoncepcí si v odlehlé brazilské oblasti hlavu příliš nelámou. Sandra tak porodí do svých 28 let sedm dětí, všechny zdravé, jen jedno neslyšící. Platit pro ně budou stejná pravidla. Jakékoliv vzdělání považuje Pereira za zbytečné.
Stejně, jako jejich matka, ani oni se nesmí podívat dál, než na kraj pozemku. Jenže to ještě nebude to nejhorší.
Sandra se snaží otce odstrčit. Křičí. „Mlč!“ okřikne ji a vlepí jí facku. Mladá žena se zoufale schoulí do rohu. Propukne v hysterický pláč. Ze rtu jí steče kapka krve. Tentokrát nejde o ni. Marně se snaží ochránit teprve osmiletou dcerku.
Pereira smýkne zmítajícím se děvčátkem do postele. Jak ukáže pozdější vyšetřování, kromě Sandry znásilňuje dvě dívenky – jsou mu zároveň dcerami i vnučkami.
Co je doma, to se snese
Policejní hlídka mezi skromnými ostrovními políčky, tady, v Atlantiku asi 340 kilometrů od hlavního města Maranhãa San Luís, připomíná zjevení. Spolu s ní míří na návštěvu k Pereirovi i zástupkyně sociálního odboru. Otcovské tyranii je konečně konec.
„Nevidím na tom nic špatného, co je doma, to se snese,“ nechá se José Pereira slyšet, když je konfrontován se svými zločiny.
Zatímco jedna ze zastupitelek Pinheira, Laura Barbosová, se nechá slyšet, že „Všechny obyvatele města případ hluboce šokoval“, opodál bydlící sousedé prý o všem věděli. Proč nic nenahlásili? „Báli jsme se. Určitě by se nám mstil,“ hájí se.
José Pereira je odsouzen k trestu 63 let. Nakonec si ale neodsedí ani rok. Ve věznici ležící u Pinheira vypuká vzpoura. Kapacita věznice je značně přeplněna, což se odrazí i na životních podmínkách.
V celách pro 40 zločinců jich bývá víc jak 90. Části rebelů se podaří vyzbrojit sečnými a řeznými zbraněmi.
Když se dostanou do části věznice, kde bručí sexuální násilníci a pedofilové, vyřeší přeplnění kriminálu po svém – jedním z těch, komu useknou hlavu, bude i Pereira.
