Porada německého velení v Lodži.

Bronislav Kaminski, velitel obávané brigády, která je součástí Waffen-SS a nese jeho jméno, přijíždí v podvečer 28. srpna 1944 na místo podle pokynu nadřízeného generála Ericha von dem Bach-Zelewského, jenž vede německý postup proti Varšavskému povstání. Je klidný, netuší žádnou zradu…

Podle místa narození je to Rus. V žilách však Bronislavu Kaminskému (1899–1944) koluje po otci polská a po matce německá krev. Ve 30. letech se pro Sověty zákonitě stává podezřelým.

Nejprve je vystudovaný inženýr chemie vyloučen z komunistické strany a posléze skončí na Sibiři. Na svobodu se podmínečně dostává až v roce 1941.

Do boje s partyzány

Novým domovem Kaminského je městečko Lokoť na severozápadě dnešního Ruska. Vyhovuje mu zdejší atmosféra. Místní obyvatelé byli za carského režimu zvyklí na řadu privilegií a sovětská kolektivizace je otrávila.

Proto v roce 1941 vítají příchod německé armády, která se valí do Sovětského svazu v rámci operace Barbarossa. Kaminski společně s přítelem, učitelem fyziky Konstantinem Voskobojnikovem, nabízejí své služby třetí říši. Němci souhlasí se založením tzv.

Lokoťské samosprávy i se vznikem Ruské osvobozenecké národní armády (RONA), která má bojovat proti sovětským partyzánům. Režim v oblasti, kde žije 500 000 lidí, si zakrátko v ničem nezadá s politikou Hitlerovy NSDAP včetně antisemitismu.

Němcům slouží k propagandě. Poté, co v lednu 1942 partyzáni zabijí Voskobojnikova, veškerá moc v Lokoti připadá Kaminskému.

Povolení loupit

„Musíme rychle zmizet!“ V červenci 1943 Kaminského vláda nad Lokotí končí s tím, jak se množí německé neúspěchy na východní frontě.

S jeho armádou, která čítá přibližně 12 000 mužů, se dávají na pochod západním směrem další tisíce civilistů, obávajících se příchodu Sovětů. Chvíli RONA operuje na území dnešního Běloruska.

Společně s Dirlewangerovou brigádou zaznamenává úspěchy v bojích s partyzány. Nakonec je ale po mohutných dezercích zařazena k jednotkám SS. S nimi vyráží potlačit Varšavské povstání, které vypuká 1. srpna 1944.

„Já jsem podřízen přímo Himmlerovi,“ rozčiluje se Kaminski a odmítá poslouchat rozkazy generála Ericha von dem Bach-Zelewského (1899–1972).

„Od Himmlera obdržel speciální povolení loupit a této části rozkazu se zhostil s očividným potěšením,“ vysvětluje současný americký historik Timothy Snyder. Kaminského muži se ve Varšavě chovají jako utržení ze řetězu. Rabují, znásilňují, vraždí.

Ve čtvrti Ochota umírá na 10 000 lidí, většinu z nich má na svědomí obávaná brigáda. „Na pořadu dne byly hromadné popravy bez vyšetřování,“ vzpomíná jeden z Kaminského podřízených.

Zinscenovaná vražda

Loupení jim zachutná tak, že zakrátko jsou pro boj zcela nepoužitelní. Zabývají se jen rabováním, přehrabují se v kořisti. Němcům s nimi dochází trpělivost. Nic netušící Kaminski je pozván na poradu velení v Lodži.

Okamžitě po příjezdu je však se svými nejbližšími spolupracovníky postaven před stanný soud a oficiálně odsouzen k trestu smrti za zcizení „majetku třetí říše“. Ještě v noci na 29. srpna 1944 jsou Kaminski a jeho druhové zastřeleni.

„Zabili je polští partyzáni,“ vydávají Němci zprávu pro Kaminského brigádu. I když gestapo jako důkaz nabízí rozstřílený vůz se stopami krve, málokterý z ruských vojáků uvěří. Demoralizovanou kolaborantskou jednotku Němci nakonec rozpouštějí.