Skip to content

Hranice života a smrti jsou od sebe dál, než jsme dosud tušili!

Není to, jako když zhasnete v pokoji, zavřete za sebou dveře a jste pryč. Hranice života a smrti jsou totiž od sebe dál, než jsme dosud tušili. Jak vědci pronikají stále hlouběji do procesu smrti, pomyslný břeh, k němuž míří Charónova bárka, se s každým poznatkem vzdaluje. A tak musí lékaři znovu hledat odpověď na otázku, kdy člověk ještě umírá a kdy už je opravdu mrtvý.

Nejprve lékaři považují za okamžik smrti poslední výdech. Poté posunují okamžik smrti do chvíle, kdy přestává bít srdce. Ani to však není konečná. Moderní resuscitační metody si poradí. Ať už jde o masáž srdce v rámci první pomoci, nebo o přístroje, které za pacienta dýchají a udržují v chodu srdce. Od roku 1968 ji proto definuje speciálně k tomu ustavená komise harvardské univerzity jako „smrt mozku“, tedy okamžik, kdy mozek přestane vykazovat jakoukoli měřitelnou aktivitu.

Kdysi se věřilo, že smrt nastává s posledním výdechem

Mozek žije i několik dnů po smrti!

V posledních letech však začíná být pro smrt i tato definice poněkud těsná a lékaři ji s novými poznatky a možnostmi medicíny začínají zpochybňovat. I když mozek nevykazuje žádnou měřitelnou aktivitu, je stále schopen regulovat tělesnou teplotu, krevní oběh i další tělesné pochody, a také se vypořádat s infekcí či reagovat na bolest. Nejsou výjimkou případy, kdy tělo mrtvého při odebírání orgánů nebo pitvě reaguje spontánními pohyby a prudkým nárůstem hodnot mozkových neurotransmiterů. A nejen to. Profesor Fred Gage (*1950) zjistí, že mozek vytváří nové nervové buňky nejen po celý život, ale dokonce i po smrti. Když totiž zkoumá mozkovou tkáň lidí, kteří už několik dnů leží v márnici (a tedy bez zásobování mozku kyslíkem), zjistí, že když neuronům dodá potřebné živiny, probudí se a dokonce se znovu začnou dělit. „To že mozek přestal fungovat, ještě neznamená, že je mrtvý,“ tvrdí dr. Sam Parnia (*1970) s tím, že i několik hodin po smrti, pokud se člověka podaří oživit, zůstává zachováno jeho vědomí. „Nebo duše, chcete-li to takto říci.“

Dokonce ani zástava mozkové činnosti dnes neznamená definitivní smrt.

Když má čas, opraví se sám

S trochou nadsázky by se dokonce dalo říci, že pokud není mozek zcela zničen, je tu naděje, že se sám opraví. Bude-li mít dostatek času. Dokáže totiž opravit i velmi vážná poškození, vybudovat nové nervové dráhy, poškozená spojení nahradit nebo opět navázat. „Sebeléčebné schopnosti mozku jsou úžasné a mnohem větší, než jsme si troufli doufat,“ říká neurolog Nicholas D. Schiff. Jenže než mozek takovou sebeopravu dokončí, mohou uplynout i desítky let. Příkladem budiž případ Američana Terryho Wallise (*1964). Ten 13. července 1984 po těžké autonehodě upadne do kómatu a lékaři rodině nedávají žádnou naději: „Poškození mozku je příliš rozsáhlé. I kdyby přežil, neuslyší vás a nebude reagovat.“ O 19 let později Wallis otvírá oči a dokonce mluví, byť vinou dysartrie špatně artikuluje. Mozkové skeny odhalí v poškozené části mozku obnovená i nově vytvořená propojení neuronů.

Když má mozek dost času, dokáže se sám opravit. Jenže většinou dost času nemá.
Foto: deviantArt, youtube, ThoughtCo
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Věda a technika
Zobrazit více …