Statisíce osvobozených Židů pochodují z Egypta pouštěmi Sinajského poloostrova a hledají zemi zaslíbenou. Docházejí jim veškeré zásoby, začínají hladovět. V tom jim Bůh přichystá další zkoušku.
Sesílá jim zázračnou pochutinu jménem mana, která je živí další čtyři desítky let – musejí ale dodržet jistá pravidla. Můžeme si její chuť dopřát i dnes?
Desátá egyptská rána přesvědčí i neoblomné Egypťany, Židé musí pryč ze země! A to se vším všudy. Každý příslušník izraelského národa je dokonce tak trochu „uplacen“, jen aby odešel.
Na jednoho muže připadne bohatství, které odváží devadesát oslíků, alespoň tak odchod líčí židovské midraše. Na poušť se vydá na 600 000 dospělých mužů, a to nesmíme zapomenout na ženy a děti. Celé procesí tak může čítat až dva miliony lidí!
Zpočátku jsou poutníci nadšení a plni očekávání, zle ale začíná být ve chvíli, kdy si faraon uvědomí, že ztrácí otroky potřebné na práci, a za Židy vyjede s válečnými vozy. Útoku uniknou s pomocí Boží, když Mojžíš nechává rozestoupit moře.
Poté si ale nutně pokládají otázku, zda a jak dlouho přežijí. Co budou jíst?
Stesk po jídle z Egypta
Tóra nabízí celkem věrohodný obrázek putování. Zmiňuje, že ne všichni Židé byli o správnosti úprku z Egypta přesvědčeni. Poutníci prý vzpomínají na „plné egyptské hrnce“ jídla.
Podobná prohlášení jsou slyšet častěji a častěji, třicet dní vydrží Židům zásoby jídla. Pak přicházejí tři dny naprostého hladovění. Objevují se nářky, pláč a zoufalství. Když už je nejhůř, Bůh slibuje, že sešle jakousi nebeskou manu.
Ta začne skutečně padat v měsíci ijaru (období zhruba mezi dubnem a květnem) a má zajistit obživu po celou dobu pouštního putování. Má to jeden háček. Jde o zkoušku – dokážou Židé dodržet zásady sběru many a nebudou ji hromadit?
Nebeské jídlo padá každý den, kromě soboty. Židovský talmud upřesňuje, že kolem tábora den co den spadne na 60 loktů (asi 30 metrů) many. Ta je jak zdola, tak shora pokrytá rosou.
Chutná jako chléb i mléko
A jak si zázračný pokrm mana představit? „Byla jako semeno koriandru a barvou připomínala vonnou pryskyřici.
Lid ji vycházel sbírat, potom ji mleli ručním mlýnkem nebo drtili v moždíři, vařili v hrnci nebo z ní pekli chlebové placky,“ detailně popisuje Čtvrtá kniha Mojžíšova. Pokrm byl zřejmě bílý a „chutnal jako medový koláč“.
Podle jiných výkladů to není pravda, mana prý chutná podle věku konzumenta od mléka přes chléb až po med. Tělo si s jídlem poradí efektivně – 100 procent many zužitkovává, není třeba cokoli vylučovat!
Problém nastává jedině v případě, že si někdo nasbírá víc many, hned druhý den se mu totiž zkazí a napadnou ji červi. Víc jídla se může sbírat pouze v pátek, jelikož v sobotu mana nepadá.
Odolný tamaryšek
Jméno nebeské živiny je odvozeno z hebrejského „Man Hu?“, což můžeme prostě přeložit jako „Co je to?“. V našem případě je to skutečně nomen omen, protože nikdo pořádně neví, o co jde! Přesto se badatelé a znalci Písma stále pídí po podstatě tohoto pokrmu.
Přírodovědec Emanuel Opravil míní, že nejpravděpodobněji jde o mízu z tamaryšku. „Za onu manu pokládáme spíš ztuhlé kapky šťávy tamaryšku galského manodárného,“ tvrdí vědec.
Tamaryšek připadá v úvahu zejména proto, že jde o keř či menší strom, který velmi dobře snáší nedostatek vody a vysoké teploty. Jsou to tedy ony kapičky? „Malá kulatá věc, tak malá jako mráz na zemi,“ stojí v Exodu a teorii o tamaryšku tak nevylučuje.
Jídlo pro dva miliony
Jak by ale pouhý extrakt ze stromů mohl uživit dva miliony lidí? Tamaryšek navíc v oblasti Sinaje kvete pouze od poloviny května do konce července v období dešťů, a to v malém množství. Nebeská mana padala každý den celých 40 let!
Znalec Bible Alfred Ederheim dodává, že celý Sinajský poloostrov by sotva mohl vyprodukovat více než asi 315 kilo tamaryškové mízy za sezonu. V úvahu připadají další dvě možnosti.
Manou je možná některý druh jedlého lišejníku nebo extrakt vylučovaný typem hmyzu, který žije v oblasti Sinaje na stromech. Lišejník misnička jedlá roste v pouštích severní Afriky na skalách a kůře stromů, navíc se dodnes používá k přípravě pečiva!
Protože nasáváním vody rychle zvětšuje svůj objem, s manou je často ztotožňován.
Zbytky jsou v arše úmluvy
Kde je háček? Lišejník roste pomalu a je málo pravděpodobné, že by „odpadával“ každý den. Navíc Starý zákon praví: „Toho dne, kdy jedli z úrody země, také ustala mana.
Synové Izraele již pak žádnou manu neměli, ale toho roku začali jíst ze sklizně kanaánské země.“ Po přejití pouště a usídlení se v Izraeli tak podle Bible mana zcela mizí. Jen jeden hrnec je možná k dostání.
Má být v bájné arše úmluvy, kterou s sebou Židé z Egypta přinesli. Lišejníky však v oblasti najdeme dodnes. Jde tedy o produkt vyměšování hmyzu, který před dávnými časy vyhynul?
Zase ti mimozemšťané?
Zcela alternativní výklad božského pokrmu nabízejí texty Zoharu. Sbírka duchovních komentářů a interpretací Tóry je ústředním bodem mystické kabalistické víry. Manou prý bylo označení samotného Boha, který měl Židy živit.
Druhý výklad jde ještě dál, když připouští, že nešlo o božskou postavu, ale o zázračný a záhadný přístroj, který pochutinu nějakým neznámým způsobem vytváří. Kde by ale Židé k takovému zázračnému stroji přišli?
Ukradli ho od Egypťanů před jejich odchodem do pouště? Kontroverznější vykladači textů připouštějí, že strojem obdarovali Židy mimozemšťané. Šlo tak o jakési humanitární gesto, přece je nenechají hladovět na poušti!
Stroj poháněný jádrem
Vědci George Seassoon a Rodney Dale vydávají v roce 1978 knihu Přístroj Mana, která se výklady ze Zoharu inspiruje. Vycházejí z teze, že Izraelci skutečně cestovali s tajným strojem, který produkoval jídlo.
Říkají, že v arše úmluvy byl umístěn malý jaderný reaktor, jenž napájel stroj „manu“, který pokrm pravděpodobně z kultury zelených řas rodu Chlorella vyráběl. Ať tak či onak, odpověď, stejně jako Archa, je prozatím ztracená kdesi v daleké historii.
Celý příběh o pouštním putování je navíc naplněn zázraky a záhadami. Už samotný fakt, že Židé šli z Egypta přes Sinajský poloostrov do Izraele neuvěřitelných 40 let, vzbuzuje otazníky. Točili se snad nehostinnou krajinou stále dokola? A proč nezvolili možná bezpečnější pobřežní cestu?
Marketingová inspirace
Teorie anglických vědců o bájném stroji na výrobu pokrmu není až tak scestná. Před pár lety došlo na českém trhu k uvedení několika potravinových produktů, které název biblického produktu převzaly. Využití názvu v marketingové strategii se přímo nabízelo.
Produkt o sobě tvrdí, že jde o zcela vyváženou a dostatečnou formu potravy, což božská mana zřejmě byla, když 40 let živila takovou masu lidí. Ledaže by šlo skutečně o Boží zázrak, který nemá s přírodou a technologiemi vůbec nic společného.
