Jsou nedílnou součástí oděvu civilizovaného člověka. Chrání naše dolní končetiny před nástrahami zemského povrchu, stejně jako je dokážou pod tlakem módních trendů zmrzačit. V jejich podobě se často zrcadlí společenské postavení nositele.

Nejstarší dochované boty jsou staré přibližně 10 000 let. Jejich historie ovšem sahá ještě daleko dál. Člověk si svá chodidla snažil chránit už před 40 000 lety.

Důkazy v podobě zachovaných zbytků dobového obutí vědcům sice chybějí, zato mají po ruce kosterní pozůstatky tehdejších obyvatel světa, jejichž kosti na chodidlech prokazatelně reagovaly na mechanický tlak.

Prastaré žabky

První předchůdci bot mají čistě ochrannou funkci. Stejně jako si pravěký člověk balí tělo do kůže z ulovených zvířat, používá ji i k zabezpečení nohou před nástrahami přírody.

Odolnost jeho chodidel pravidelně testuje zima, led, ostré kameny, rozpálený písek i podmáčená luka. Brzy však přijde na to, že surová kůže není k obalování dolních končetin zrovna ideální. Zahnívá, vysychá a láme se.

Zjistí, že když ji potře tukem či plody s vysokým obsahem tříslovin, zlepší její vlastnosti a zvýší trvanlivost. Obuv vyrábí pravěký švec přímo na míru.

Do středu vlhké kůže vloží chodidlo, okraje vytvaruje podél kotníků a připevní k noze buď jednoduchým bandážováním, nebo do kůže prorazí otvor, kterým prostrčí řemínek. Aby obuv držela tvar v době, kdy se nepoužívá, vycpávají ji naši předci trávou.

Podobu a vlastnosti obuvi určují především klimatické podmínky. Ve starověkém Egyptě letí vzdušné kožené sandály, které připomínají dnešní žabky, dokonale uzpůsobené tamnímu horkému podnebí.

Jejich nositeli jsou především vysoce postavení muži včetně toho nejvyššího, faraona. Tutanchamonovi obují na jeho cestu do záhrobí sandály rovnou zlaté.

Čím delší, tím váženější

Otevřené sandály mají v oblibě i antičtí Řekové, obouvají je však pouze na veřejnosti. Doma chodí bosí. V chladnějších dnech pak přicházejí na řadu vysoké šněrovací boty, nošené zejména řeckými vojáky.

V antickém Římě zase leží prvopočátky obuvi na vysokém podpatku. Tamní herci nosí boty na vysoké dřevěné podrážce, aby na jevišti vypadali vyšší. Ve středověké Evropě se dostávají ke slovu bizarní tvary.

V módě jsou ostré špičky, zprvu krátké, postupem času však protahující se až do naprosto extrémních rozměrů. Jejich délka je přímo úměrná společenskému postavení nositele. V období gotiky mají i přes půl metru.

Aby se dalo v botách vůbec chodit, je tak nutné přivazovat špičku řemínky pod koleno. Není divu, že v některých zemích určuje její délku zákon. Úsvit novověku vrátí obuv do umírněnějších obrysů.

Renesance zatlačí boty do pozadí zájmu – častokrát jejich roli suplují prosté punčochové kalhoty opatřené obyčejnou podrážkou. Provokativní dlouhé špičky nahrazují nenápadné ploché střevíce, tvarem měkce obepínající nohu.

Soumrak ševců

V období baroka se do popředí derou podpatky, výrazně vykrojené střevíce se zkosenou špičkou a také vysoké „mušketýrské“ holínky. Celé 19. století se pak nese ve znamení rozmachu průmyslové výroby obuvi.

Pečlivou ruční ševcovskou práci vytlačují továrny šijící ve velkém. Na jeho konci vstupuje na scénu Tomáš Baťa (1876–1932), jehož obuvnické impérium proslaví české boty po celém světě.

V první polovině 20. století zakládají bratři Adolf (1900–1978) a Rudolf (1898–1974) Dasslerové firmy Adidas a Puma, specializující se na sportovní obuv. Do plodů své práce následně obují celou řadu světových sportovních hvězd.

Současná doba pak přinese světu třeba moderní futuristickou obuv, kompletně vytvořenou ve 3D tiskárně.