„Kde se berou děti?“ zní jedna z nejobávanějších otázek namířená na rodiče, následovaná zřejmě dotazem: „Můžu se nechat potetovat?“ Naštěstí má tajnůstkářský rodič po ruce báchorku s čapím poslíčkem. Kde se ale vlastně vzala?

Dnešní děti už se tak často nedozvědí, že je přinesla velká voda a babka je vylovila hráběmi, jak se dříve říkávalo na Moravě a Valašsku. Skutečnost, že kluky nosí čáp a holky vrána, vám ale vysvětlí lecjaké dítě i dnes.

A čáp, tříkilový opeřenec s ostrým zobákem, nosí stejně tolik vážící závaží vysoko nad střechami domů odpradávna. Kromě celé Evropy také v severní Africe, na Blízkém Východě a v Americe:

„Je zajímavé, že ten samý příběh se nachází v legendě indiánského národu Siouxů, jen s jiným druhem čápa, nesytem americkým z čeledi čápovitých,“ říká spisovatelka Rachel Warren Chaddová.

Zděděné archetypy

„Přelétá-li čáp dům, kde leží šestinedělka, lze čekat za rok dalšího potomka,“ říkávalo se v nejedné vesnici. Čím si ale vlastně vysloužil tu moc nad životy lidí? Přispějí k tomu už dávné mýty.

U starých Egypťanů čáp reprezentuje duši člověka – návrat čápa, případně volavky, znamená návrat duše, znovuzrození. V antickém Řecku zase nosí děti v zobanu bohyně Gerana, proměněná Hérou v čápa, v některých verzích také v jeřába.

Podle germánské mytologie duše nenarozených přebývají v močálech a bažinách, tedy v prostředí, kde právě čápi často hledají potravu. Z těchto bažin pak duši dítěte loví a nosí ji budoucím rodičům.

Pohanské slavnosti

Tomu, kdo nečetl v řeckých bájích a nenaslouchal starým mýtům, stačilo dívat se na letní oblohu. Červen a červenec je obdobím, kdy jsou čápi na odletu do teplých afrických krajin.

Letní slunovrat 21. června představuje pro naše pohanské předky zároveň skvělou příležitost k vstupu do manželství a praktikování rituálů oslavujících plodnost.

Čápi se zase vrátí následující jaro, tedy devět měsíců poté, co se párům, které v létě oslavili svatbu, obvykle rodí děti. Krom toho, čáp nepatří mezi plachá zvířata. Své hnízdo si klidně postaví na komíně nebo střeše domu, všem zvědavcům na očích.

A lidé si tak na jeho přítomnost zvyknou. Zvíře, které lze pozorovat často a pravidelně zrovna v době, kdy se příroda probouzí k životu, se stane nositelem života – doslova.

Zbraň na zvědavost

Do širokého povědomí ale čápa jako symbol zrození dostane až Hans Christian Andersen (1805–1875). V jeho pohádce hází chlapec na hejno čápů klacky a kameny. Čápi ho potrestají tím, že jeho rodičům přinesou mrtvé novorozeně.

Krom morálního ponaučení se příběh stane i vítanou zbraní v boji proti dětské zvědavosti. Podobně se před dětmi nepoužívá ani slovo těhotenství nebo porod.

Ten je například na Brněnsku opisován výrazem, že se „do domu dobévá vrána“, nebo že „čáp krouží kolem domu“.

„Když žena rodila, musely děti z domu nebo alespoň ze světnice, aby jim vrána nevyklovala oči,“ píše etnografka Alexandra Navrátilová. Báchorka, že čáp nosí děti, je tedy mixem tisíců let pozorování přírody, zkazek starých mýtů i samotné čapí povahy.