I v nevelké, ale významné obci Megara v Korintské šíji (spojnice peloponéského poloostrova s pevninou) se urodí mimořádný sportovní talent. Orsippos z Megary. V Olympii se hlásí do soutěže v běhu. Přichází stejně jako ostatní oděný jenom malou bederní rouškou.
Sotva rozhodčí (podle některých pramenů v nejstarších dobách řídil hry sám élidský král) vydá povel ke startu, dere se kupředu. Vydrží mu to po celý závod, pouze v jedné chvíli trochu zpomalí. Cítí, že se zástěrka, která mu kryje intimní partie, uvolňuje.
„Co teď?,“ bleskne mu hlavou. Nezaváhá a strhne ji. Kousek látky odhazuje kamsi do davu fanoušků. Do cíle přibíhá jako první. Rozhodčí rozpačitě kouká. Tohle se ještě nestalo! Vítězství ale úplně nahému běžci neodepře.
Na stejné olympiádě nastupuje k dolichu (běh na 7 stadionů) Akanthos, vůbec první sparťanský atlet, který se olympijských her zúčastní. Inspiruje se Orsippem a přichází rovnou nahý.
Teď už rozhodčí neprotestuje, a závodníci nastupují do soutěží, jak je bůh stvořil. Pravidelným tréninkem vypracovaná těla se nemají za co stydět…
Deska pro mužného hrdinu
Gloriola olympijské slávy Orsippovi zajistí i vojenský úspěch. Megarští ho staví do čela svých vojsk proti Korinťanům a udělají dobře. Korinťané si vykoledují porážku. Po smrti se dočká hrobu na megarské agoře vedle Koroiba.
V roce 1769 tu lidé odkryjí mramorovou desku s textem: „Mužnému Orhippu zřídili Megarští významný památník, poslušni delfické věštby. Svobodné otčině rozšířil hranice, významně omeziv území nepřátel.
Byl mezi Helény poprvé ověnčen v Olympii nahý, když předtím nosili zástěrku v běhu.“
Něžný muž nebo vychloubačný ochlasta?
Na rozpáleném písku zápasí dva chlapci. Náhle jeden z nich obratným chvatem stáhne
soupeře k zemi. Ten už nemá sílu vstát. Milónovi z Krotónu (město v jihoitalské oblasti Kalábrii) se štěstím zatočí hlava. „Vyhrál jsem olympiádu!“ vychutnává si sladký úspěch.
V chlapecké kategorii si ho zopakuje za další čtyři roky, jako dospělý dokonce ještě pětkrát. K bezduchému svaloušovi ale má pěkně daleko. „Neznalý matematiky sem nevstupuj!” skví se nápis na krotónské škole filozofa Pythágora (570 – 510 př. n.
l.), kde Milón studuje. Vypočítat obsah čtverce nad přeponou trojúhelníku je pro něj legrace. Sepíše i knihu o fyzice, ale ta bohužel zmizí v propadlišti času.
Řecký historik Fýlarchos ze 3. století př. n. l. o něm tvrdí, že si přes rameno přehodil čtyřletého býka jako pírko a obešel s ním stadion.
Navzdory tomu ale prý podle dobových názorů „byl v životě něžný jako květinka.“ Leckomu se ovšem jeho sláva stala trnem v oku. „Rád se vychloubá, žere, pije a v hlavě nemá žádný mozek,“ dávají k lepšímu jeho kritici.
Jaké verzi jeho povahy chceme uvěřit, to už nechává současný dějepisec Jiří Sommer na nás. Milónovi rozhodně nechybí odvaha, v roce 510 př. n. l. už jako vysloužilý olympionik v bitvě pokoří město Sybaris, konkurenci jeho rodného Krotonu.
Roztrhá ho smečka vlků
Neporazitelný hrdina se podle legendy dočká hrůzné smrti. „…spatřil v poli dub rozštěpený klíny,“ vzpomíná latinský spisovatel Valerius Maximus ve svých Pamětihodnostech na počátku 1. století n. l.
„Přistoupil k němu a spoléhaje na svou sílu vsunul do rozštěpení ruce a chtěl jej roztrhnout. Klíny ale vypadly, kmen se stáhl a sevřel mu ruce,“ líčí dramaticky. Zdatnému atletovi, který si poradil s tolika soupeři, nezbývá než čekat.
Ale nepřichází nikdo, kdo by ho z nedobrovolného vězení vysvobodil. Jeho bezmocné tělo si najdou hladoví vlci.
Existuje i jiná, i když podobně krutá verze jeho konce. „Podle Diogena Laertského (řecký dějepisec ze 3. století n. l.) zapálili jeho dům, zrovna když tam večeřel Pythágoras, nějací Pythágorovi odmítnutí žáci nebo političtí odpůrci.
Pythágorovi se podařilo uniknout, ale většina přítomných padla za oběť ohni nebo ozbrojencům číhajícím v záloze. Mezi těmi, kteří zahynuli, byl prý i Milón,“ míní historik Vojtěch Zamarovský (1919 – 2006) o atletových posledních chvílich.
