První známý Čech – cestovatel, mnich Oldřich, se v létě roku 1327 účastní slavnosti na Chánově dvoře. Z okázalé hostiny je na rozpacích. Jídlo, které tu dostává hrstka vyvolených, by přece určitě stačilo nasytit víc než tisíc lidí!
Blahobyt ho neláká, nedočkavě se chystá na cestu zpátky. Spěchá říct papeži, co všechno tu viděl a zažil.
Kde se na severu Itálie bere začátkem 14. století Čech? Na počátku je příběh, který volá po filmovém zpracování. Roku 1220 se v Praze na hostině zakouká cizinec Bernard Korutanský do jedné ze servírek.
Krásnou dívkou, které před hodováním k nelibosti ostatních stáhne z prstu drahocenný prsten, je královská dcera Jitka, dcera Přemysla Otakara I. (1155/1160 – 1230)!
Král nepovažuje alpského vévodu za žádné velké terno, představuje si pro dceru lepší partii. Bernard je ale houževnatý nápadník. Nakonec dosáhne svého a Jitku si vezme.
Díky tomu později král Přemysl Otakar II. (1233 – 1278) ovládne území Korutan a Furlánska a buduje ve městě Pordenone v letech 1270 – 1276 českou vojenskou posádku.
Jeden z Čechů, jménem Matuš, v Pordenone zplodí syna Oldřicha (Odorika) z Pordenone (1286 – 1333). Matkou je nejspíš místní děvče.
Nežerte se navzájem!
Oldřich se v 15 letech stává členem řádu františkánů v nedalekém městě Udine. Irský misionář bratr Jakub ho přibere na misijní cestu do Mongolska. Mladík se ničeho nebojí.
Učení cizím jazykům mu jde samo a je skromný, ke štěstí mu stačí kutna a miska na jídlo, které si cestou vyžebrá. Později po návratu (roku 1314 nebo 1318) ho papež jako znalce mongolských poměrů žádá, aby vyrazil do Persie a Číny.
Na cestách ho mnohé překvapuje. Například na Andamanských ostrovech ho šokují kanibalové. Naštěstí ho nesežerou a tak jim stihne jejich chování vyčíst: „Proč takto jednáte proti všemu rozumu?
Vždyť kdybyste zabili psa a předložili ho jiným psům, jísti ho za žádnou cenu nebudou, proč vy, kteří vypadáte jako lidé rozumem nadaní, jíte sobě rovné?“ Prý proto, aby maso nežrali červi, neboť by duše trpěly a zápachem uražený Bůh by je nepřijal do nebe.
Pijte z otcovy lebky
Konečně doputuje do Pekingu: „Vrchovaté tři roky jsem pobyl v Chánově městě a často byl přítomen jejich slavnostem, neboť my františkáni máme u dvora vyhrazeno místo a jsme povinováni tam docházeti a udíleti požehnání.
Mezi Chánem a panovníky italskými jest takový rozdíl, jako mezi největším boháčem a žebráky.“ Každý rok prý koná chán obrovské oslavy v den narozenin, korunovace, narození a sňatku prvního syna. Účast je povinná, chybějícího stihne tvrdý trest!
V Tibetu se zase diví pohřebním rituálům. Mrtvému otci odříznou hlavu a dají ji synovi, který si ji uvaří a sní! „Z lebky si zhotoví pohár, z něhož on a celá rodina zbožně pijí na památku zesnulého otce“, říká otřeseně.
Umřu doma
Roku 1330 se vrací do Pordenone. Vysvětluje lidem, že je bratrem ze zdejšího františkánského kláštera. Ani příbuzní ale nemohou sešlého starce poznat. A co teprve ty divné věci, které vypráví! Většina misionářů mizí v neznámu, proto navrátilec budí podezření.
Když oznámí, že jde k papeži Janu XXII. (1244 – 1334) do Avignonu, aby mu pověděl o své cestě, nikomu neukápne ani slzička. Stihne ale dojít jenom do kláštera v Padově, kde mu konečně naslouchá páter Guillelmus de Solagna.
Dlouhé hodiny sedí u lože nemocného mnicha a zapisuje jeho příhody. Oldřich sebere síly a vydá se do Pisy, ale lodí už neodpluje. Konec jeho života se blíží, a tak zamíří zpět do rodného kraje.
Jeho řeči v klášteře v Udine zaujmou Conrada Bernadiggiho Castalda, furlánského nejvyššího sudího. Když ale jednoho dne chce se starcem znovu rozprávět, najde klášterní celu prázdnou.
Uzdravování nemocných
Oldřich je mrtvý a Bernadiggi nařizuje uspořádat pompézní pohřeb. Kostelem, kde jsou vystaveny ostatky, se najednou ozve pronikavý křik sestry samotného aquilejského patriarchy, paní della Torre:
„Zázrak!“ Svoji ochrnutou ruku položila na zesnulého a pohnula s ní! Davy lidí pořádají na nebožtíka útok. Tísní se kolem rakve, trhají mu vousy, rvou kutnu z těla. Uzdravování nemocných probíhá jako na běžícím pásu.
Město dokonce stanovuje tříčlenou komisi (kanovník, měšťan a notář), která sepisuje „Sedmdesáte zázraků, jež Bůh skrze Odorika z Pordenone způsobiti ráčil…“ Ve skutečnosti je jich jenom 26.
