Je časné ráno 2. září 1666 a Londýn ještě spí. V úzké uličce Pudding Lane ale doutná pec královského pekaře. O pár hodin později už hoří celé město.

Oheň, který trvá čtyři dny, od 2. do 5. září 1666, někdy se uvádí ještě o den déle, nejenom zničí tisíce domů, ale možná i zastaví jednu z nejhorších epidemií v dějinách Anglie.

„Tohle je jen malý požár,“ mávne rukou starosta a odchází zpět do postele. Jenže vítr zesiluje a dřevěné domy se mění v pochodeň.

Je neděle 2. září 1666, krátce po půlnoci, když se z pekárny na Pudding Lane začne šířit plamen, který během několika hodin pohltí celé ulice. Londýňané prchají k Temži, lodě se plní majetkem i zoufalstvím.

„Město je celé v plamenech,“ zapisuje si do deníku očitý svědek Samuel Pepys. Oheň řádí čtyři dny a ničí přes 13 000 domů i většinu historického centra.

Spálí veškerou špínu

Paradox přichází až poté. Londýn má za sebou rok 1665, kdy ho decimuje mor. Ulice jsou plné nemocných, krysy se hemží mezi domy. A pak přijde oheň. Spálí nejen budovy, ale i špínu, sklady, staré dřevěné konstrukce a pravděpodobně i velkou část populace krys.

Současný britský historik Mark Harrison upozorňuje: „Požár odstranil nejhorší hygienické podmínky, které mor podporovaly.“ Podobně další britský dějepisec Adrian Tinniswood dodává:

„Není jisté, že oheň mor zastavil, ale rozhodně změnil prostředí, v němž se šířil.“ Epidemie po roce 1666 skutečně mizí, ale otázkou zůstává, zda díky ohni, nebo souhře více faktorů.

Začátek nové kapitoly

Když plameny konečně zeslábnou, nikdo si není jistý, zda jde o katastrofu, nebo začátek nové éry. „Bůh nás tímto ohněm trestá i očišťuje,“ zaznívá z kazatelen. Britský historik Roy Porter (1946–2002) později poznamenává:

„Katastrofa otevřela cestu modernímu městu.“ Londýn se skutečně mění, místo dřeva přichází kámen, ulice se rozšiřují a vznikají první systematická protipožární opatření. Z popela se rodí nové město a s ním i konec jedné temné kapitoly.