Sníh není jen bílý povlak, který v zimě zahaluje krajinu. Z vědeckého hlediska jde o složitou strukturu tvořenou především ledem, ale také značným množstvím vzduchu, stopových plynů, prachových částic, mikroorganismů a různých chemických látek.

Ty se do sněhu dostávají jak během jeho vzniku v atmosféře, tak i následně po jeho dopadu na zem.

Tento „ledový archív“ nese v sobě příběhy atmosféry, klimatu i lidské činnosti. V jádru každé sněhové vločky je krystal ledu, pěti až tisíce molekul vody, které se uspořádaly do pravidelné šestiúhelníkové struktury během mrazu ve vysokých vrstvách atmosféry.

Vzniká tím fascinující rozmanitost tvarů, žádné dva kousky sněhu nejsou stejné. Vzduch tvoří často více než 80 % objemu sněhu, což mu dává jeho měkkou, nadýchanou konzistenci a zároveň skvělé izolační vlastnosti.

Malé částice prachu a areosolu

Ale sníh neobsahuje jenom čistý led a vzduch, do krystalů mohou být zabudovány malé částice prachu a aerosoly z atmosféry, které fungují jako jádra pro růst ledu, a rovněž se na povrchu sněhu usazují suché částice, jako je písek nebo saze z průmyslu.

Ve sněhu jsou také stopové prvky a izotopy, například různé formy kyslíku či vodíku, které vědcům pomáhají zpětně číst klimatickou historii, a dokonce i mikroorganismy, bakterie, řasy nebo spóry, které přežívají v chladných podmínkách.

Obsah soli i pylu

Navíc sníh může obsahovat chemické látky z lidské činnosti: od soli a pylů až po složitější organické sloučeniny vzniklé spalováním, jako jsou polycyklické aromatické uhlovodíky.

Tyto látky se mohou dostat do sněhu při jeho tvorbě v oblacích nebo později během zimy, když vítr přinese prach či zplodiny z měst a polí. Sníh tedy funguje i jako zrcadlo kvality ovzduší a ekologický indikátor změn prostředí.