Altaj. Tak trochu bohem zapomenutý kraj, kde nevedou žádné železnice a téměř celé území pokrývají čtyřtisícové hřbety hor kdesi dole lemované zelenými údolími a zurčícími řekami.

Ani by se nechtělo věřit, že možná právě zde se mohl kdysi zrodit slavný příběh o potopě.

A i tento má mít na svědomí konec doby ledové a velké tání. Zhruba před 15 000 lety se začnou v místních řekách tvořit až 18 metrů vysoké podvodní štěrkové duny. Z ledovce se navíc uvolňují velké kusy ledu.

Na řece Chuya se na jedné z „dun“ tato nadílka vzpříčí. Hlavní přítok řeky Katun, jejíž povodí dnes činí 60 900 kilometrů čtverečních, je zablokován.

Ale jen na čas… Bohužel dost dlouhý na to, aby se stihlo vytvořit ohromné jezero zahrnujíc povodí hned dvou řek.

Razí si cestu rychlostí 130 km/h

Praskání ledu, hukot vody, který ohlušuje. Přírodní přehrada nakonec nevydrží tlak a bortí se. Další budou následovat. Voda vtrhne do povodí Katun jako zhmotnění zkázy. Razí si cestu až rychlostí 130 km/h! Nese sebou několikametrové kusy ledových ker i kamení.

Následky jsou tak katastrofální, že by nebylo smělé uvěřit, že více živého, než mohlo být například na arše, široko daleko nemělo šanci na přežití. Byla snad tato událost inspirací k mýtu? A mimochodem, podobná nebezpečí nejsou výsadou minulosti.

Letošní studie ukazuje, že stejně ohroženo je dnes na 15 000 000 lidí, a to hlavně Číně, Indii, Pákistánu a Peru.