„Už aby byl čtvrtek,“ zakňourá otráveně osmileté děvčátko. Právě tento den bývá jediný volný. A co neděle? Tam mají žáci povinnou bohoslužbu.

Školní výuka trvá sice čtyři až šest hodin, ale těm z nejvzdálenějších koutů zabere povinná školní docházka v podstatě celý den.

Jako první štrádují povinně do škol děti protestantského vévodství Pfalz-Zweibrücken spadající pod Svatou říši římskou, které byste našli na území dnešního Německa.

My si, ještě coby součást habsburské monarchie, musíme počkat až na Marii Terezii (1717–1780) a rok 1774. Do lavic mají usednout děti od 6 do 12 let. Málokdo ale ví, že osvícenskou panovnice opět předběhnou protestanti.

Ve slezském Olešnickém knížectví spadajícím pod Korunu království českého je povinná školní docházka poprvé zavedena již roku 1683! Platí pro děti do 9 let.

Do školy? Makat budeš!

Září je znamená do lavic. Ale až v současnosti. Školní rok se dříve dělí na zimní a letní, tedy od 1. prosince do konce března a poté od pondělka po první neděli velikonoční s finišem v září.

Posléze přijde letní výjimka, kdy jsou děti potřeba pro práci na poli. Dříve tak běžná dětská práce stojí za mnohým školním osvobozením dětí od 9 do 12 let. A naopak, v zimních měsících bývá v lavicích plno. Často zkrátka proto, že je ve škole tepleji, než doma.

Mamince to trochu upravíme…

Co moudrá matka nařídí, schopný synek později zkoriguje. A tak Josef II. (1741–1790) zřídí skutečné letní prázdniny od 16. července do 31. srpna.

Prvně se z nich mohou děti radovat v červenci roku 1787. Jedny jsou rády, že si odpočinou od mnohde přísných až despotických kantorů, další děsí místo sezení v lavici dřina po boku rodičů.

Na začátku 19. století ale letní prázdniny venkovských škol trvají leckde jen dva týdny a najdou se i školy, kde žádný prosluněný odpočinek od vzdělávacího drilu zkrátka není.

Hlavní prázdniny od 29. června do 31. srpna jsou u nás stanoveny až výnosem ministerstva z roku 1919.

Známá firma 

Píše se rok 1775. Ve Francii se na hlavě Ludvíka XVI. (1754–1793) usidluje královská koruna, Marie Terezie vydává patent, který zkracuje robotu na tři dny v týdnu.

„Dlaně,“ oznámí suše učitel a chlapec se strachem natáhne třesoucí se ruce. Pohled spolužáků ho pálí do zad. Pokud by plakal, budou se mu smát. Rána bude naštěstí jen jedna. Ze rtů mu ujede bolestné syknutí. S rudým obličejem se usadí na dřevěnou lavici.

Trestaný desetiletý žák ale již o rok později studuje piaristickou školu v Berouně, poté přejde dokonce na pražské gymnázium v Panské ulici. Bude studovat na filozofické fakultě i na právech… A jednou se neposlušný student sám stane nedílnou součástí učebnic. Jeho jméno je Josef Jungmann (1773–1847).

Vzhůru do terénu!

Pedagog a opat Johann Ignaz von Felbiger (1724–1788) se stane hlavním metodikem tereziánské školní reformy.

Zavede písmenkovou a tabulkovou metodu výuky, kterou brzy přejmou i další státy.  Učitel vesele vykračuje polní cestou, vykládá o historii, poté o rostlinách okolo a zvířatech. Při přestávce na svačinu zahraje žáčkům na píšťalku.

Hoch z bohatší rodiny se dělí o oblíbenou pochoutku – turecký med. Výlety po okolí se stanou již v 19. století nedílnou součástí osnov!