Když roku 1491 získá Vilém II. z Pernštejna (1436–1521) pardubické panství, nechává zde budovat rybníky. Dobře ví, jak je tento obor výnosný. Dokonce se nechá slyšet, že je výhodnější mít menší panství s rybníky než velké dominium s lány obilí.
Moravský šlechtic Jiří Tunkl (1455–1494) má v rodovém znaku kapra. Proslaví se nejenom jako zdatný voják ve službách císaře Fridricha III. a českého krále Jiřího z Poděbrad, ale také jako zakladatel minimálně deseti rybníků.
Do dnešních dnů se ale dochoval jenom jeden – Oborník v Zábřehu. Výstavbě rybníků se věnuje i Josef Štěpánek Netolický (asi 1460–1539). Působí ve východních Čechách, kde vybuduje například Žehuňský rybník, ale také na Třeboňsku.
Zde je jeho dílem Horusický a Opatovický rybník i Zlatá stoka, vodní kanál pro zásobování rybniční soustavy.
Autor učebnice i zničený konkurent
Olomouckému biskupovi Janu Skálovi z Doubravky, řečenému Dubravius (asi 1486–1553), nestačí jenom mitra. Překvapivě dobře se vyzná také v zakládání rybníků, k čemuž napíše návod nazvaný De piscinis (O rybnících).
Ten bude dalších 500 let sloužit jako učebnice, ze které se bude učit celá Evropa. Mikuláš Ruthard z Malešova (†1576) působí jako rybníkář na panství Krajířů z Krajku kolem Chlumu u Třeboně.
Vybuduje např. Staňkovský rybník, založený roku 1554, který je nejhlubší u nás. Krčín ale Rutharda jako svého konkurenta zničí.
Přikrmuje ryby
Josef Šusta (1835–1914), ředitel třeboňského panství knížete Adolfa Schwarzenberga, se velice zajímá o chov kaprů a jejich výživu.
Proslaví se mimo jiné zavedením přikrmování kaprů, kterým dodává například kukuřici, vikev nebo také masovou moučku. Na slovo vzatým odborníkem na lesnictví a také chov ryb je Theodor Mokrý (1857–1945).
Zabývá se výživou ryb a vylepšuje způsoby jejich ochrany. Zároveň za 14 let vyšlechtit nový druh kapra, zvaného lysec.
