Zvenčí vypadá jako mnoho dalších obyčejných lesů. Vstoupíme-li ale do lesa, který nese jméno Aokighara, okamžitě na nás dýchne podivná atmosféra. Říká se, že je plný duchů. Rozhodně je ale plný mrtvých.

Když v roce 1960 píše jeden z nejslavnějších japonských spisovatelů Seičó Matsumoto knihu Nami no To, zařazuje na závěr scénu, v níž se nešťastně zamilovaná dvojice rozhodne společně spáchat sebevraždu.

Vybere si k tomu do té doby nepříliš známý les Aokigahara na severozápadním úpatí posvátné hory Fudži. Příběh osloví Japonce natolik, že se les od té chvíle stává cílem sebevrahů z celé země.

Tichý svět bez života

Proč si vlastně spisovatel zvolil právě toto prostředí? Možná pro jeho neobvyklou atmosféru. Les se totiž už po pár metrech mění v místo, vzbuzující bázeň a strach.

Kroky zde tlumí zelený mechový koberec, kmeny jsou hustě obrostlé lišejníky a kolem dokola vládne všudypřítomné vlhko. V takovém světě se neusadí příliš mnoho živých tvorů, a tak je obtížně prostupný hvozd nepřirozeně tichý.

Místo prastarého rituálu

Už v období středověku se prý podle legend v Aokighaře prováděly temné rituály. Především je ale tento les spojen s děsivou historií. Ještě v průběhu 19. století v období hladomoru sloužil jako místo, v němž se odehrával prastarý rituál, zvaný ubasute.

Mladí muži z okolí při něm odnášeli do lesa své staré matky, o které už se nemohli nebo nechtěli starat, a ponechávali je tam osamělé a bez pomoci, aby zemřely chladem a vyčerpáním.

Duchové bez rukou a nohou

Není divu, že Japonci i v dnešní moderní době považují les Aokighara za sídlo starých démonů. Říká se jim yurei, poznají se podle bílého roucha a dlouhých rozcuchaných vlasů a zpravidla mají ochrnuté ruce nebo jim zcela chybějí nohy.

Zoufale touží po soucitu a klidném spočinutí a objevují se tehdy, když člověk zemře v nenávisti, beznaději či s touhou po pomstě. Duše pak nemůže opustit tento svět a živoří na místě, kde její nositel vydechl naposledy.

Vstup bez možnosti návratu

Les sám je pro bloudění nešťastných duší i zoufalých smrtelníků jako stvořený. Přestože zaujímá plochu pouhých 35 čtverečních kilometrů, je snadné se v něm ztratit.

Stromy zde rostou tak hustě, že i v pravé poledne je obtížné najít místo, kam dopadá trocha světla. Především střed lesa, zvaný poeticky Temné moře stromů, je prakticky neprostupný.

A vulkanická půda na dohled od sopky Fudži je natolik prosycena magnetickými prvky, že kompasy si tu nezřídka nevědí rady. Není divu, že se říká, že kdo se do lesa vypraví, už nikdy nevyjde ven.

Jak odradit sebevraha

Od dob spisovatele Matsumota tak v lese Aokighira každoročně končí cesta desítek či stovek Japonců. Přesný počet zdejších sebevrahů vlastně ani není možné stanovit. Jejich těla totiž nejsou vždy objevena.

Naposledy byla oficiální statistika zveřejněna za rok 2004, kdy počet mrtvých v Aokighaře dosáhl čísla 108. Úřady dělají vše pro to, aby sebevrahy od jejich rozhodnutí odradily.

Okolí lesa hlídají bezpečnostní kamery, hlavní cestičky lemují orientační barevné pásky, u vstupu čekají hlídači a všude jsou rozmístěny varovné cedule. „Váš život je drahocenný dar“, připomíná jedna z nich. „Pamatujete na svoje děti a rodiče“, prosí další.

Nechybí ani telefonní čísla na psychology poskytující pomoc v beznadějných situacích.

Přesto se prý jen polovina příchozích nechá od svého činu odradit a kolem lesa stále přibývá opuštěných automobilů či stanů, které po sobě zanechali ti, kteří své rozhodnutí nezměnili.

Příčina smrti: účetnictví

Japonsko je zemí s nejvyšším počtem sebevražd v přepočtu na počet obyvatel. Množství sebevrahů, přicházejících do lesa Aokighara, už umožňuje zpracovávat podobné statistiky.

Víme tak například, že průměrný aokigharský sebevrah je muž mezi čtyřiceti a padesáti lety, který si jako způsob odchodu z tohoto světa volní nejčastěji oběšení nebo předávkování léky.

A nejvíce životů zde vyhasíná v březnu, kdy se uzavírá účetnictví za uplynulý rok a řada lidé dospěje k názoru, že se jim život nadobro zhroutil pod rukama.

Nenechávejte duchy samotné

Za těmi, kteří se z lesa nevrátili, se každý rok v předvánočním období vydávají členové dobrovolnické organizace, kteří už přes padesát let procházejí les a sbírají lidské ostatky v různých stadiích rozkladu.

Ty jsou pak před pohřbením uloženy v místní márnici. I oficiální úřední místa, jak se zdá, respektují zvyky starých duchů yurei. Pokud totiž podle legendy zůstane mrtvý sám v místnosti, bude jeho duch zoufale bloudit kolem a nikdy nenajde klid. Proto v márnici přes noc vždy zůstává jeden ze strážných.

Ti, kteří okrádají mrtvé

Pověst lesa Aokighara přitahuje nejen sebevrahy, ale i turisty, kteří se se životem rozloučit nehodlají. Stahují se sem v ohromných počtech, které v celojaponském měřítku překonává jen samotná posvátná hora Fudži.

Mnozí z nich se snaží ještě poněkud „vylepšit“ ponurou atmosféru lesa, takže tu po sobě zanechávají panenky bez hlav či kostry domácích zvířat. A ještě jednu sortu návštěvníků můžete v Aokighiře potkat.

Jsou to okradači mrtvých, kteří pročesávají porost v naději, že některý ze sebevrahů bude mít u sebe peněženku či mobilní telefon.