Osamocený kus skály, vržený do moře, láká fotografy z celého světa. Tichý oceán na jejich fotografiích ostře kontrastuje s ruinou pustého majáku Tillamook Rock v americkém Oregonu.

V objektu, jež má strážit pobřeží a upozorňovat plavidla na pevninu, dochází k paranormálním jevům. Nikdo zde nechce pracovat. A ten, kdo tu přece jen přebývá, podá následně děsivé svědectví – kroky, hlasy a jekot temných bytostí, to vše zde prý je na denním pořádku.

Tunel do podsvětí

Opuštěné skále, o niž se tříští divoké vlny a kterou často zahalí mraky neprostupné mlhy, se obloukem vyhýbají i domorodí obyvatelé amerického kontinentu. Pro indiány je Tillamook Rock místem, jež je prokleté a nad nímž převzaly moc temné síly.

Nepřibližují se k němu. Věří, že pod skálu vede tajemný tunel, jenž pokračuje dál do temného podsvětí. Ačkoli indiánské legendy jsou pro mnohé současníky pouhými povídačkami, ignorovat celou řadu děsivých událostí napříč historií zkrátka nelze.

Ani se k ní nepřiblíží

Sérii neštěstí u oregonské skály odstartuje v roce 1879 nic netušící kameník John Trewavas, jenž se má podílet na stavbě majáku, který by měl plavidlům činit cestu nehostinným oceánem o něco bezpečnější.

Trewavas začne mapovat strukturu opuštěné skály, když vtom jej smete jedna z divokých vln a příboj muže spolkne jako malinu. Jeho tělo se nikdy nenajde. Skála vydává své první varování. Marně. Se stavebními pracemi se začne záhy.

Ovšem nikoli za pomoci místních stavebníků, ti se ke skále odmítají přiblížit. Většina dělníků pro stavbu budoucí dominanty je tak přivezena ze vzdálenějších měst.

Tragédie Lupatie

Rozbouřené moře nedá pokoj ani jim. Divoká bouře a silné poryvy větru stavitele odříznou na celé dva týdny a ti jen zázrakem vyváznou živí – hlad a zima si málem vybraly daň nejvyšší. Stavební práce se kvůli rozmarům počasí k nelibosti dělníků protáhnou o několik měsíců.

Píše se leden 1881, kdy projekt finišuje. K ostré skále, na níž stojí rozestavěný maják, se blíží bárka Lupatia. Její posádka je zoufalá, oceán se topí v husté mlze a nikdo neví, kam silné vlny plavidlo posílají.

Kapitán na poslední chvíli spatří souš. Je už ale příliš pozdě. Jistý pan Wheeler, jenž řídí dokončovací práce na majáku, na zkázu nezapomene do konce života. N.a vlastní uši totiž uslyší paniku, vládnoucí na blížící se lodi.

Zrodil se hrůzostrašný maják

Situaci se rychle snaží zachránit a poručí svým mužům, aby na nedokončené věži majáku rozsvítili signální světlo a odpálili rakety. Loď světla skutečně spatří a je schopna se skále vyhnout! Pak najednou zmizí v mlze.

Wheeler už hlasy námořníků neuslyší. Nikdy. Následující ráno, když se mračna mlhy rozestoupí, spatří doslova zkázu. Na ostrozích skály Tillamook leží těla šestnácti mrtvých námořníků. Jediným tvorem, který přežil, je vyděšený námořnický pes.

Tohoto dne se téměř hotovému majáku začne říkat Terrible Tilly (v překladu Hrůzostrašný Tilly).

Sloužit se nebude o samotě

Jen několik málo dní po katastrofě je maják slavnostně otevřen. Píše se 21. leden 1881. Příslušné vládní kruhy si dobře uvědomují, že izolované místo se špatnou pověstí nebude zrovna magnetem pro tolik potřebnou obsluhu majáku.

Proto se rozhodne ke svéráznému kroku – v majáku bude naráz sloužit vždy pět mužů. Jedna „šichta“ pro tuto pětici potrvá celých 42 dní v kuse, následovat bude jednadvacetidenní pauza. Tillamook Rock je místem štiplavé zimy, ne příliš přátelských větrů, gigantických vln a nekončící vlhkosti.

Morálku a psychiku posádky jistě nepozvedne ani stále stejná náplň práce s nulovým rozptýlením. Z majáku se pro ně stává vězení. Pro některé paradoxně něco mnohem horšího než vězení – mnozí pracovníci majáku totiž z vězení právě vyšli!

Zlomí i nejtvrdší povahy

Ačkoli by tak mělo jít o zocelené povahy, maják jejich vnitřní sílu dokáže pořádně nalomit. Když se vracejí na pevninu, sypou ze sebe nespočet příběhů, popisujících paranormální jevy, se kterými se setkali na majáku.

Hovoří o zvuku kroků, které ale nevydává žádná živoucí bytost. Výjimkou nejsou ani neznámé hlasy a pravidelné sténání. Několikrát se dokonce stane, že se jich někdo dotkne – když se ale otočí, nikoho neuvidí.

O svých zážitcích ze služby napíše jistý James A. Gibbs. Ten kromě setkání s pomyslným duchem, který se nakonec ukáže být živou husou (ačkoli není jasné, jak se do jeho komnaty dostala), popíše i skutečně děsivé proplutí lodě, kterou sám pro sebe označí za loď duchů.

Právě propluli duchové

Plavidlo se na první pohled jeví jako velmi starodávné. Gibbsův kolega jej pozoruje spolu s ním. Loď se od nich pohybuje v přibližné vzdálenosti pouhé čtvrt míle. „Přes brýle bylo vidět, že je to starý parník, který se chlubil kronikou dlouhých a hektických let,“ popisuje květnatě Gibbs.

„Její paluby byly silně zatuchlé deštěm a mořskou vodou a lanoví jí trčelo z předku a hlavních stožárů, připomínajíc pavučinu čnící proti ponuré obloze. Z boků se jí odlupovala odřená barva a pruhy rzi ze železného kování zanechaly jasné stopy,“ doplňuje scénu.

Plavidlo nikdo nikdy nenajde

Loď bez posádky, ztrouchnivělá a líně plující v nebezpečné blízkosti skaliska se však náhle zastaví. Strážci majáku zadrží dech. Plavidlo se samo otočí a pak zmizí pod rouškou noci. Muži incident ihned nahlásí, žádná taková loď ale není nikdy nalezena.

Jako důkaz, že si příhodu nevymysleli, jim poslouží kousek z trosek lodi, který oceán vyplaví krátce po incidentu. Když se jej snaživý Gibbs snaží odnést ze skály, málem zahyne – ostré vlny si vyvrženou trosku berou rázně zpět.

Stále prodlužovaná služba

Že se oceán se skaliskem nepáře, se ukáže 21. října 1934. Čočka z vrcholku majáku je nenávratně poškozena gigantickou bouří, jež zasáhne i plošinu pro přistání lodí pro dopravu mezi ostrůvkem a pevninou.

Vítr skálu bičuje rychlostí až 175 km za hodinu, telefonní linka je zcela vyřazena z provozu. Přesto se příslušné úřady postarají o modernizaci a opravu celého objektu. S dalšími roky fungování obávaného majáku se množí i strašidelné příběhy.

Třeba ten o bývalém strážci majáku, jenž je po smrti. V majáku prý straší, nemá rád společnost a na lidi může i zaútočit. Je dost možné, že maják jeho duše okupuje dodnes. I přes ukončení provozu v roce 1957, za nimž stály vysoké náklady na jeho údržbu, prý čas od času světlo majáku svítí.

Ovládnou jej zvířata

Další osudy dnes chátrající budovy nejsou příliš slavné. V roce 1980 je na skále zprovozněn holubník a také sklad pro urny naplněné popelem mrtvých – údajně čítá 30 uren. Objekt je pak v roce 1999 zcela uzavřen, urny v něm mají být dodnes.

Pokud by se nějací dobrodruzi a lovci záhad rozhodli nebezpečnou skálu navštívit, mají smůlu. Přístup k majáku je velmi omezený, v posledních letech je jediným způsobem, jak se k němu dostat, přistání vrtulníkem.

Jedinými pravidelnými návštěvníky ostrůvku se tak staly lachtani, tuleni a mořští ptáci…