Svou pestrou barevnou paletou připomínají bzučící motýly s pár kily navíc, v přírodě však hrají nezastupitelnou roli. Bez jejich píle a pracovitosti by celá řada rostlin zůstala bez plodů a semen. Pro správný chod naší krajiny jsou tak prakticky nepostradatelní.
Neúnavně usedají z květu na květ, aby do nich zabořili svůj dlouhý sosáček, a to i v počasí, do kterého se jejich nejbližší příbuzné ani neuráčí vystrčit z úlu svůj urozený včelí nos. Na svých nohou jsou navíc za letu schopni unést až polovinu své váhy. A co dalšího skrývá život čmeláků?
Do Austrálie je dovezli
Jejich vývoj se datuje už od třetihor, stejně jako jejich kolegyň včel, a původ mají někde ve skalnatých horách střední Asie.
Dnes je jejich charakteristický bzukot či brukot možné slyšet i v Evropě, Severní a Jižní Americe nebo Severní Africe a díky umělému vysazení také v Austrálii a na Novém Zélandu. Čmeláci (z latinského Bombus – hřmotný) spadají pod blanokřídlý společenský hmyz.
Ve vzduchu je jistojistě poznáte podle pestrého chlupatého kabátku, často zbarveného do pruhů černé a žluté barvy. Na konci jejich zadečku pak můžete zahlédnout i bílou.
Sdružují se ve velkých koloniích čítajících 200 až 400 členů a i přes svou druhovou četnost (v současné době je popsáno více než 250 různých druhů čmeláků) jsou si způsobem života v mnoha ohledech navzájem podobní.
Na rozdíl od včel se k zimnímu spánku ukládají jen oplodněné čmeláčí samice, ostatní členové jejich společenstva umírají.
Jen oplodněné samičky
Mrazy samičky přečkávají v malé zemní komůrce, přikryté svým hustým kožíškem.
Jakmile jaro vystrčí první drápky, opouští pak úkryt, aby své zesláblé tělo (přezimují bez zimních zásob) řádně vykrmily, připravily se na založení nové kolonie a zajistily tak přežití rodu.
Neodolatelným lákadlem jsou pro ně především kvetoucí rostliny, na kterých jsou čmeláci doslova životně závislí. Díky silnému a dlouhému sosáku dokážou sát nektar (Cukerný roztok, kterým rostliny lákají hmyz.
Při sbírání nektaru je pak hmyz opyluje.) i z květů, respektive ze dna květních trubek, na které jsou včely doslova krátké (třeba červený jetel). Některé druhy rostlin opylují výhradně čmeláci.
Na rozdíl od včel jim navíc nevadí déšť ani chladné počátky jarního počasí. Právě období prvních jarních krůčků rozhoduje o úrodě stromového ovoce. Pyl pak přepravují na zadních nohou ve sběracích košíčcích.
Na zadečku má pak čmelák žlázy, kterými vylučuje vosk potřebný pro stavbu hnízda pro své larvy. Díky svým termoregulačním schopnostem dokážou čmeláčí samičky zahřát nakladená vajíčka tělesnou teplotou přesahující i 30 °C.
Čtyři malá křídla
Ještě před více než deseti lety, v době, kdy lidstvo stálo uprostřed rozpuku digitálního věku, vzduch brázdily stále dokonalejší létající stroje a vesmír byl pod drobnohledem nejmodernějších sond a družic, nedokázaly objemné vědecké mozky rozlousknout tajemství čmeláčího letu.
„Jak je možné, aby tak malá křídla udržela ve vzduchu tak těžké tělo?“ ptali se vědci sami sebe a s nadsázkou celou zapeklitou záhadu vysvětlovali tím, že čmeláci zkrátka létají jen díky tomu, že si ještě neuvědomili, že je to nemožné.
Dnes už však fyzikové tajemství čmeláčího letu znají.
To spočívá v jeho pružných křídlech, která se za letu otáčejí a ohýbají tak důmyslně, že kolem sebe neustále vytvářejí vzdušné proudy (čmelák dokáže kmitnout křídly i 220krát za vteřinu).
Ty produkují podtlak dostatečný k tomu, aby se čmelák udržel ve vzduchu. Všechna čtyři čmeláčí křídla mají na starost hrudní svaly. Za letu se křídla zadního i předního svalu pohybují naráz. Právě vzdušným vírem jejich křídel pak vzniká onen charakteristický brukot.
Čmeláčí kukačka
I když je čmelák povahou mírumilovný hmyzí dobrák, je přírodou pro každý případ vyzbrojen žihadlem, kterým navíc dokáže na rozdíl od včel bodnout opakovaně, protože ho dokáže z rány vytáhnout.
Používá ho však jen v obraně a těch nejnutnějších situacích, zejména tehdy, hrozí-li nebezpečí jeho potomkům. To pak dokáže bránit své zájmy opakovaně a vytrvale. Přestože sám nikomu neubližuje, v přírodě to nemá jednoduché.
Má v ní totiž pěknou řádku nepřátel, malých i větších. Čmeláčí hnízdo láká mravence, kteří ho kvůli sladkým zásobám dokážou zcela zdevastovat.
Pokoj čmeláčímu příbytku nedá ani Melittobia acasta – drobná parazitická vosička, která roste a sílí ve čmeláčích kokonech. A věděli jste, že i čmeláci mají po vzoru ptáků svou kukačku?
Jmenuje se pačmelák (Psithyrus), má temnější zbarvení a jeho samičky, které nemají na zadních nohou pylové košíčky, vnikají do čmeláčích hnízd.
Zabijí tamní královnu a do prázdných voskových buněk nakladou svá vajíčka, o která se čmeláčí dělnice starají stejně pozorně jako o vajíčka vlastní matky.
