Přestože mnozí z nás dnes používají častěji klávesnici počítače, pořád jsou tu situace, kdy prostě potřebujeme tužku! Nebo máte raději propisku či pero? I tyto obyčejné věci byly dříve vrcholnou technickou vymožeností…
Mysleli jste si, že ve starověku se pouze ryje do hliněných či voskových destiček? Kdepak, třeba Egypťané už před 4 tisíci lety používají pero!
Písaři faraonů nejčastěji sáhnou po vhodném bambusovém stonku nebo husím brku a namáčejí ho do inkoustu, většinou vyrobeného ze sazí nebo okrového prášku.
Když pak někoho napadne seříznout konec na šikmo, stopa je užší a hned se píše rychleji! Nejlepší by samozřejmě bylo zbavit se lahvičky a inkoust nalít přímo do pera, ovšem na to si lidé počkají ještě dost dlouho.
Více či méně úspěšné pokusy o plnicí pera dotáhne k dokonalosti až roku 1884 Američan Lewis Waterman (1836–1901).
Kouzelná kulička
Pero s nádržkou na inkoust má však stále své mouchy. Snadno vám vyteče v kapse, máte z něj špinavé ruce a je nutné ho správně držet, protože píše vždy jen položené jedním směrem.
To vše nakonec vyřeší drobný detail, na který přijde maďarský novinář László Bíró (1899-1985), podle jedné z teorií ve chvíli, kdy pozoruje svou dcerku hrát kuličky. Jedna duhovka projede louží a na suché zemi poté zanechává pravidelnou stopu.
V roce 1938 Bíró zkusí vložit malou kovovou kuličku i do hrotu pera a funguje to stejně! Kulička, stále polovinou namočená v inkoustu, se tlakem a vahou pera při psaní otáčí a píše.
První kuličková pera čili propisky jsou ale drahé, až okolo roku 1950 postup výroby zjednoduší Francouz Marcel Bich (1914-1994) a praktické psací nástroje se šíří do celého světa.
Nestačí obyčejná tužka?
Když začnou Američané létat do vesmíru, zjistí, že propisky v prostředí mikrogravitace nefungují. Zaplatí tedy miliardy dolarů za vývoj tzv. vesmírného pera, které píše za všech podmínek a okolností! A co jejich rivalové Rusové? Ty si prostě vezmou tužku!
I když historka není pravdivá, vypráví se jako vtip na přetechnizovanou Ameriku, kouzlu obyčejné tužky to rozhodně neubírá. I u ní musíme za počátky nahlédnout až do starověku.
Konkrétně k Řekům a Římanům, kteří zjistí, že stopu na papyru zanechává kousek olova. Příliš výrazná linka to však není…
Mnohem více se osvědčí podivná černá hmota, která je náhodou objevena v 16. století u anglické vesničky Borrowdale.
Až v roce 1779 zjistí švédský chemik Carl W. Sheele (1742-1786), že jde o formu obyčejného uhlíku, a podle řeckého grafein (psát) je pojmenována grafit.
Tuha pro všechny
Ještě předtím už se však první tužky používají téměř všude. Maluje se s nimi do map, k náčrtkům se hodí malířům, architektům či lékařům.
Dlouho se materiál těží pouze pouze v Borrowdale dokud to nevezme do svých rukou francouzský vynálezce Nicolas-Jacques Conté (1755-1805). Zkusí na jemno rozemlít méně kvalitní grafit pocházející odjinud, smíchá ho s jílem a vypálí v peci. A jde to také!
S podobnou metodou přichází na konci 18. století i Rakušan Joseph Hardmuth (1758-1816), který umělou tuhu rovnou vsune do dřevěného pouzdra.
Dřevěné tužky se začnou vyrábět ve firmě Koh-I-Noor Hardmuth ve Vídni, která se později přestěhuje do Českých Budějovic.