Když si Marie Palacká-Riegrová (1833‒1891) 15. srpna 1853 bere z lásky o 15 let staršího Františka Ladislava Riegra (1818–1903), její budoucnost ale není příliš jistá.

Riegrovi, který se snaží o rovnoprávnost češtiny s němčinou, totiž úřady předhazují, že víc než vědcem je politikem.

Rakušanům se jeho aktivity příliš nehodí, takže o poklidné a finančně zajištěné kariéře univerzitního profesora si může nechat jenom zdát. Marii to ovšem nevadí. Po boku milovaného muže si rychle najde své místo.

Porodí mu tři děti, dceru Márinku, syna Bohuslava a dceru Libušku. Rozhodně ale nechce zůstat jenom u popíjení kávičky v salónu svého domu a klábosení o ničem.  

Kvůli škole riskuje zdraví 

Naopak. Snaží se myslet víc na druhé než na sebe. „Jak bych mohla pomoci chudým ženám a dívkám?“ ptá se přátel svého manžela při jedné ze schůzí spolku svaté Ludmily, jehož je jednatelkou.

Nestačí jí jenom rozdávat peníze, ženy chce opravdu naučit něco, čím by se mohly uživit. Nakonec se rozhodne založit dívčí průmyslovou školu. 14 a 15letá děvčata se tu učí šít, připravovat obrázky pro tisk, nebo malovat sklo, porcelán či dřevo.

Pro žákyně pak Riegrová hledá pracovní místa, prodává jejich výtvory, shání peníze. Chodí za děvčaty i do jejich často nevábných chudých obydlí plných bakterií a riskuje tím vlastní zdraví. „Zatímco její manžel, poslanec rakouského a českého parlamentu, v okázalých budovách vytvářel dějiny české státnosti, ona se v nenápadných šatech, až jí v Praze říkávali „šedivá paní“, pohybovala v méně oslnivých stavbách,“ líčí její charitativní činnost současná publicistka Eva Uhrová.   

Pro dobro se honí jako blázen 

Jenže ani to Marii nestačí.

Chce pomáhat ještě víc, a tak právě díky její snaze vzniká roku 1869 u svatého Jakuba (kostel v Praze na Starém Městě mezi dnešním Staroměstským náměstím a Náměstím Republiky) první opatrovna (předchůdce jeslí). Manželka poslance navrhne pražským radním, zda by o děti matek, které musí pracovat někdy i 16 hodin denně, nemohly pečovat jiné ženy.

Radní souhlasí a dvě slečny hned vyrážejí do Francie, aby načerpaly zkušenosti s výchovou malých dětí. Instituce přijímá jméno „škola mateřská“. Riegrova manželka se stává předsedkyní Výboru paní pro městské mateřské školy a opatrovny a má spoustu práce: „Honím se tu jako blázen.

Denně v opatrovně, denně v průmyslové škole, tu sbírat, tu umlouvat, tu návštěvy dělat. Až se večer nemohu hnout a až mne plíce bolí od mluvení,“ říká, ale její práce ji baví. Když v roce 1891 umírá, funguje díky ní v Praze sedm jeslí a šestnáct školek.