K hromadnému úprku z domova přispívá i zákon o dělitelnosti selských hospodářství z roku 1868. Menší usedlosti, na kterých probíhají dědická řízení, se kvůli němu víc a víc zadlužují a obvykle končí v dražbě.
Čechům zkrátka v monarchii připadá jediný úkol: pořád platit.
Spousta venkovanů už má všeho dost. „Kdekoli bude líp než tady,“ znějí jejich nespokojené hlasy. Utíkají pryč.
„Prosím vás, lidé proč opouštíte českou zem?“ vyptává se lékárník ve Vysokém Mýtě skupinky lidí, která právě zastavila své vozy a chystá se poobědvat. „Pane lékárníku, kdyby nám bylo aspoň částečně jako je vám; nikdy bysme naši vlast neopustili;
ale nemám ani tolik země, abych se na ni postavil, tak co mě tady má těšit? Musíme si kousek chleba v cizí zemi hledat,“ odpovídá mu smutně pan Neděla, který se s ostatními vydal do neznáma. Jeho cestu líčí kronika ukrajinské obce Kvasilov.
Za vysídlením na ukrajinskou Volyň stojí v roce 1868, který agituje mezi Čechy a všechno organizuje. Rakouským úřadům se to ovšem vůbec nelíbí.
Prostředníci vydělávají na sporech
Koupi půdy zprostředkovává Přibyl ještě s jistým Josefem Oličem z Rakovnicka a chovají se pořádně mazaně. Na všem vydělávají.
Když osadníci zakládají jednu z prvních osad – Hlinsk, koupí od šlechtice Weselowského celkem 1638 hektarů pozemků, na nichž se usadí 126 rodin. Na jednu rodinu připadne asi 13 hektarů půdy, Přibyl s Oličem si ale všem k vzteku nechávají 65 hektarů.
Přibyl také 24. července 1869 zakládá „Společnost pro nákup půdy v Jihozápadním kraji“. „Hranice mého pozemku vede tudy,“ prohlašuje hospodář. „Ne, tahle část je ještě moje,“ odporuje mu druhý a naznačuje, že plot navršený z vytrhaných pařezů posune o metr dál.
Debata se vyostřuje a málem se poperou. „Vyřešíme váš spor,“ navrhne pak znepřáteleným stranám úlisně Přibyl. Jeho společnost si jako jediná vyhrazuje právo smiřovat osídlence a očekává za to pochopitelně tučný poplatek. Leckdy sama spory vytváří a na jejich vyřešení vzápětí bohatne.
Chmelová velmoc
Zima roku 1869. Na mnoha místech osady Hlinsk ze země stoupá podivný kouř. Nejde ovšem o bahenní sopky ale vytápění bytů. Obyvatelům zatím musí stačit k přežití 5 metrů dlouhá, 3 metry široká a asi 2,5 metru vysoká zemljanka. I koně mají své stáje v zemi.
Lidé začínají hospodařit a Ukrajinci se od nich mají co učit. Čeští příznivci lahodného pivního moku nezapomenou ani na oblíbenou plodinu – chmel. Josef Olič s bratrem Havlem a Tomášem Šmolíkem zakládají roku 1871 první český pivovar v Rusku.
Ročně v něm uvařili 100 tisíc věder piva a podle pamětníků bylo dobré. „Před první světovou válkou bylo v českých rukách jen na Volyni 22 pivovarů,“ poznamenává Vaculík. Polovina produkce chmele carského Ruska tenkrát připadá právě na Volyni. Kolem roku 1886 už v gubernii žije asi 20 tisíc Čechů.
Za půdu nedostali nic
Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 vzniká z iniciativy českých spolků dobrovolnická vojenská jednotka. Polovinu jejích členů tvoří osadníci z Volyně. Česká družina se později stává základem pro Československé legie v Rusku.
V září 1941se v SSSR ustavuje čs. vojenská jednotka. Když Němci v roce 1943 vypálí vesnice Český Malín a Michny Sergejevky, Češi chystají odvetu. Z 45 tisíc volyňských Čechů jich do armády vstoupí 12 tisíc.
Začátkem roku 1947 se z odhadovaných 50 tisíc volyňských rodáků vrátí zpátky do Československa 33 077. Ti v 50. letech 20. století dostanou jenom odškodnění za nemovitosti, které opustili. Za pozemky, které jim Sovětský stát znárodnil, jim nedá nikdo nic.
