Podomní obchodník zaklepe roku 1824 na dveře domu v jednom českém městě. Sotva hospodyně pootevře dveře, vytáhne z kapsy rukavice a zamává s nimi. „Měkoučká teletina jako stvořená právě pro vaše ručky,“ spustí stavidla své výmluvnosti.

Tentokrát uspěje a mladá žena si nabízené zboží koupí, vždycky ale nemá takové štěstí.

O to víc překvapí, když si Jan Liebig (1802 – 1870) s bratrem Františkem na libereckém Staroměstském náměstí otevírá krám. Kde vzal peníze? Pomohlo mu šmelinářství, protože morální zásady nikdy nebyly Liebigovou silnou stránkou.

„Budeš stát za pultem a já budu dělat agenta,“ přikáže Jan svému o tři roky mladšímu sourozenci, protože o jeho obchodních schopnostech nemá dobré mínění. Kupuje a prodává střižní zboží a módní doplňky.

Inspiraci k dalšímu rozvoji mu přinese cesta do Anglie, kde mu učarují látky a bohatství, které jejich výrobou vzniká. „Budeme vyrábět látky,“ oznámí Františkovi po návratu a v roce 1828 kupuje továrnu v Josefově údolí.

Ta pod jeho vedením vrzy začne chrlit nové módní šatovky: merino, satin a tibet. Odvaha se mu vyplatí: všechny ženy v rakouské monarchii chtějí látky od něho.

Rozchod s bratrem

Mistr obchodních praktik na hraně zákona má všude své lidi. Díky špionáži dobře ví, co dělá konkurence. Spolupracovníky si vybírá podle jednoduchého klíče: musí mít skromné požadavky a při obchodování prokazovat správnou dávku cynismu.

František s Janovým jednáním nesouhlasí, proto v továrně už nesmí do ničeho mluvit, má na starosti jenom účetnictví a dozor nad stroji. Roku 1831 se bratři rozcházejí. „František Liebig onemocněl a po svém uzdravení půjde vlastní cestou,“ prohlašují.

Zisky továrny závratně stoupají. Angličané si oblíbili mohér a orleány? Liebig jimi zásobí celou monarchii! Jan se pouští do dalších podnikatelských aktivit, jeho jméno je synonymem úspěchu. Pýcha ovšem předchází pád.

Liebiga obžalují z podezřelých machinací při obchodování s bavlnou, připravuje se soudní proces. Důkazy o jeho podvodech se ale v roce 1841 záhadně ztrácejí na železnici. Odpovědný úředník Václav Palme je propuštěn ze státních služeb, ovšem Liebig ho obratem zaměstnává.

Stává se ředitelem závodu ve Svárově na Liberecku.

Na ochranu volá vojáky Rostoucí blahobyt továrníka má i svůj rub, chudobu dělníků. 3. ledna 1844 vypuknou v Liberci nepokoje. Tentokrát Liebiga ještě ochrání major ostrostřelců Karel Karásek se svými vojáky, ale nespokojenost dělníků se mu jednou vymstí.

Ředitel Palme ve svárovské továrně špatně hospodaří a své podvody se v lednu 1870 rozhodne zamaskovat: zpronevěřené peníze zaplatí dělníci, kterým o 10 procent sníží mzdy! Rozzlobení zaměstnanci ale poslední březnový den stávkují na protest.

Palme telegraficky žádá o četnictvo a vojáky „k ochraně majetku a osobní bezpečnosti“.

Strach přivodí smrt

Vojáci vyrážejí proti davu dělníků s bajonety a dostávají příkaz střílet. Bilance je sedm mrtvých, z toho jeden devítiletý chlapec. Nemocný Liebig, kterého před dvěma lety postihla mozková mrtvice, ale stojí při Palmem.

„Po tak mnohých výtržnostech jsme ještě vůči dělníkům shovívaví. Je nutné příkladné potrestání, dělníci musejí být k rozumu přivedeni,“ zní jeho stanovisko. Velkopodnikatele zřejmě děsí, že by ředitel mohl začít mluvit o dokumentech „ztracených“ při aféře z roku 1841.

I když se situace uklidní a dělníci 11. dubna opět nastoupí do práce, strach Liebigovi zkrátí život. Umírá čtyři a půl měsíce po stávce.