Císař Octavianus Augustus má plnou hlavu plánů. V Germánii, kde Římané po přelomu letopočtu dosáhli řady vojenských úspěchů, by rád rozšířil svůj vliv. V nejlepším případě by pak z území na pravém břehu řeky Rýna udělal další říšskou provincii.
Tím, kdo se o to má pokusit, se stává Publius Quintilius Varus (46 př. n. l.–9 n. l.), od roku 7 n. l. nový správce Galie, jenž má na starosti i Římany kontrolované oblasti Germánie.
Pro zkušeného politika, který dříve spravoval provincii v Sýrii, by to neměl být problém. Jenže opak je pravdou. Varus nedokáže Augustovy naděje naplnit. Ve skutečnosti toho moc neumí.
Postup v kariéře mu totiž nezajistily jeho schopnosti, ale sňatek s dcerou politika Marca Vipsania Agrippy (63–12 př. n. l.), Octavianova stoupence.
Nechápe, že v Germánii bude klid jen tehdy, když bude co nejvíce spolupracovat s místními vůdci. Svoje poslání vezme za špatný konec a spoléhá hlavně na sílu. Jenže osud mu do vínku nenadělil ani válečný talent.
Je to „muž mírné povahy a klidného vystupování, poněkud těžkopádný na duchu i na těle a zahálčivý táborový život mu byl bližší než opravdová válečná služba“, myslí si o něm jeho současníci.
Na co sáhne, to pokazí
Varus přesto věří, že se Germáni podřídí jeho autoritě. Chová se proto sebestředně a nafoukaně, což se mu brzy vymstí, jak uvádí současný britský spisovatel Martin Dougherty:
„Zvolil politiku, kterou ztrácel sympatie kmenových vůdců a jejich lidu.
Vysoké daně, nedostatek respektu ke germánské kultuře spolu s arogancí Vara a jeho druhů dohnaly neutrální kmeny ke vzpouře.“ Současný německý autor Hans-Dieter Otto k tomu dodává:
„Od Germánů pak s panovačnou nadřazeností požadoval peníze, jako by to byly porobené národy, a udílel jim rozkazy, jako by byli římskými otroky.“ Jenže Germáni nejsou ani jedno z toho, Varus však nedokáže tomuto faktu své kroky přizpůsobit.
V Germánii zavádí římské soudnictví a nutí obyvatele platit tribut (poplatky) ve zlatě a stříbře. Kmenové vůdce tím přivádí k zuřivosti.
Tváří se jako přítel
I ti z nich, kteří se až dosud považovali za spojence Říma, svůj názor brzy změní. Zatím se však bojí proti mocnému sousedovi otevřeně vystoupit. Vítají Vara jako přítele, ale ve skrytu už připravují vzpouru.
Jejím vůdcem se stává Arminius (16 př. n. l.–21 n. l.), náčelník kmene Cherusků. Je častým hostem v táboře římského správce. Úspěšně se vetře do jeho přízně a sedává s ním u jednoho stolu.
Dokonce si vyslouží hodnost jezdeckého důstojníka v římské gardě. Navenek se tváří jako loajální, Římu naprosto oddaný muž. Ve skutečnosti ale zkoumá římské zvyky a způsoby boje.
„Jejich vojsko dokáže bojovat jenom v otevřeném terénu,“ podělí se o své zjištění s vůdci ostatních kmenů. Právě z tohoto poznatku bude vycházet při plánování své strategie.
„Nejlépe zvítězíme nad tím, kdo si nedělá starosti a netuší žádnou léčku,“ ví moc dobře Arminius. Všímá si nejen slabin Římanů, ale i jejich silných stránek. Ty vidí především v dobře organizovaném vojsku s jasně danou strategií.
V dokonale vycvičených jednotkách, vyznačujících se tvrdou disciplínou. Chápe, že germánští válečníci jsou sice bojovní a odhodlaní, ale v otázkách strategie a taktiky mají co dohánět. Osobně proto dohlíží na jejich další výcvik.
Jsou to přece spojenci!
Léto roku 9 n. l. je nezvykle pokojné a Varus proto nabude dojmu, že už má Germánii pod kontrolou.
Navíc ho uklidňuje fakt, že s ním zde pobývají celé tři legie – sedmnáctá, osmnáctá a devatenáctá – a šest pomocných kohort mužů, tedy dohromady více než 20 000 mužů.
Ignoruje proto první signály, které jsou jasným důkazem toho, že v táboře Cherusků vládne obrovská nespokojenost. „Jsou to naši spojenci. Nepřipadá v úvahu, že by se postavili proti nám,“ reaguje podrážděně na připomínky, že ti barbaři něco chystají.
Segest, člověk zcela oddaný Římu, to už jednoho dne nevydrží a vyžádá si audienci u Vara. „Arminius je zrádce. Chystá proti tobě spiknutí. Dej ho vsadit do želez,“ žádá důrazně Římana. Jenže Varus i nad tímto varováním pouze mávne rukou.
„Mluví z tebe vztek a zloba,“ obviní navíc Cheruska. Myslí si, že mu jde jenom o pomstu. Arminius totiž před časem unesl Segestovu dceru Thusneldu. Schyluje se k rozhodujícímu střetnutí mezi Římany a Germány, k bitvě v Teutoburském lese.
