Češi si užívají rozkoše. Muži klidně svádějí ženy, které patří mezi jejich příbuzné. Kněží, místo co by byli vzorem ostatním, je v těch prostopášnostech ještě podporují. Politické napětí v zemi by se doslova dalo krájet.
Pražskému biskupovi právě došla trpělivost. Opustí ty bezbožníky!
Slavníkovec Vojtěch (asi 956–997) podle Canapariovy legendy:
„Po všechny dny biskupského úřadu sloužil věrně a oddaně Pánu, a vštěpuje lidu křesťanský řád, vynaložil mnoho námahy, ale bez užitku.“ Jeho obětavá snaha přivést Čechy na správnou cestu se ukazuje jako marná.
„Lid měl tvrdé šíje a stal se otrokem rozkoší, obcovali s příbuznými i s mnoha ženami beze všeho řádu,“ uvádí Brunova legenda.
Křesťanští otroci se tu prodávají Židům, nikdo nedodržuje půst a duchovní se bezostyšně žení. „Za vaše nemravné životy vás stihne boží trest,“ varuje druhý pražský biskup.
Čím častěji ale Vojtěch poukazuje na zkaženou morálku obyvatel, tím větší nenávisti se od nich dočká. Zároveň ho ale trápí i politické poměry. Dobré vztahy mezi vládnoucími Přemyslovci a Slavníkovci se kazí už od poloviny 80. let 10. století.
Útěk z Čech
Přituhuje i v zahraniční politice.
Když český kníže Boleslav II. (asi 932–999) po smrti římského císaře Oty II. (955–983) podpoří roku 984 povstání bavorského vévody Jindřicha II. (951–995), dvůr maličkého císaře Oty III. (980–1002), za kterého vládne jeho matka Theofano (955/960–991), tím rozhodně nepotěší.
Pro Vojtěcha, kterého uvedl do úřadu Ota II. a světil ho mohučský arcibiskup Willigis (asi 940–1011), je přitom podpora ze strany říše nesmírně důležitá. Propadá zoufalství.
„Marnost nad marnost,“ uvědomuje si hubené výsledky své činnosti a komplikovanou politickou situaci.
„Nepochybně musel čelit značnému zklamání, že ve svých očích neuspěl ani jako duchovní pastýř jemu svěřeného stáda, ani jako prostředník mající zmírňovat konflikty mezi pražskými Přemyslovci a libickými Slavníkovci,“ píše současný historik Tomáš Sekyrka.
Ve 2. polovině roku 988 proto Vojtěch na svoji funkci rezignuje. Vydává se do Říma, kde na počátku roku 989 skládá svůj úřad do rukou papeže Jana XV. (†996). Útočiště pak nalézá postupně v několika klášterech.
Poselstvo slaví úspěch
Kníže se ocitá v nepříjemné situaci. Jeho prestiž klesá.je to za zemi, když z ní její duchovní pastýř utekl?“ zaznívá ze Svaté říše římské.
Po Vojtěchově odchodu dostává církevní správu pražské diecéze na starosti míšeňský biskup Volkold, který ale umírá 23. srpna 992. Po jeho smrti se úřadu musí někdo ujmout. Willigis velmi stojí o návrat Slavníkovce na pražský biskupský stolec.
Boleslav II. cítí, že je třeba jednat. Na podzim roku 992 proto vyšle do Říma poselstvo, které má přivést biskupa zpátky. V jeho řadách nechybí Vojtěchův přítel a vychovatel Radla a mnich Kristián (†996), Boleslavův bratr.
Na nich dvou stojí úspěšnost mise. Radlovo přesvědčování, aby Vojtěch dokončil svoje poslání v Čechách, a Kristiánova pokora a slib, že se poměry zlepší, nakonec přiníšejí úspěch.
Přátelství s císařem
Biskup ale má dvě podmínky: „Budete respektovat moje pravomoci a v Praze bude založen benediktinský klášter.“ Poselstvo kývne a návratu už nic nebrání.
Domů se Vojtěch vydává na přelomu let 992/993. „Odešel s Kristiánem a Radlou nejdříve do Němec vyhledat mladého Otu III. a projednat s Willigisem různé věci povahy církevní.
S budoucím císařem se setkal snad až v Cáchách a tehdy vzniklo mezi nimi přátelství nad pomyšlení vřelé,“ líčí historik Rudolf Holinka (1889–1953). Ota III. vidí ve Vojtěchovi svého duchovního rádce a setkání považuje za osudové.
Přízeň mu projevuje až do své smrti. Na konci roku 993 už je Vojtěch zpátky v Čechách. Přichází s ním 12 benediktinských mnichů.
Optimismus netrvá dlouho
Vstřícné gesto vůči biskupovi udělá sám Boleslav II., když vydává edikt, ve kterém „za přítomnosti všech předních mužů uložil řečenému biskupovi, aby podle kanonických ustanovení rozloučil ta manželství, o nichž zjistí, že byla proti svatému zákonu uzavřena mezi příbuznými.
Dal také svolení stavět na vhodných místech kostely a vybírat desátky.“ Češi Slavníkovce nadšeně vítají. „Když prošli celou cestu a dorazili do Prahy, vyšli mu vstříc lidé každého věku i pohlaví a přijali ho s nesmírnou radostí.
Podávali mu ruce a slibovali, že chtějí zcela polepšit svůj dřívější život, neboť se radují z jeho návratu,“ tvrdí Canapariova legenda. Staronový biskup opravdu věří v obrat k lepšímu. Splněna je i jedna z podmínek jeho návratu:
založení benediktinského kláštera v pražském Břevnově. K vysvěcení určitého provizoria dochází už 14. ledna 993. Pokud jde o nápravu poměrů v zemi, optimismus mu ale nevydrží dlouho.
Nezmění se téměř nic, a proto Vojtěch ve 2. polovině roku 994 znovu opouští Prahu.
