V Ludvíku Jagellonském by se v tu chvíli krve nedořezal. Je počátek roku 1526 a on právě u svého dvora v Budíně přijal polského vyslance, který mu sděluje, že král Zikmund I., Ludvíkův strýc, před pár dny uzavřel mír s osmanským sultánem Sulejmanem.
„Turci neprojevili nejmenší zájem, aby se dohoda týkala také Uherského království,“ dodává vyslanec.
Ani ne 20letý Ludvík (1506–1526) naprázdno polkne. Nemusí být zrovna válečný stratég, aby mu došlo, co to znamená. Uhry jsou další zemí na seznamu dobyvatele Sulejmana I. (1494–1566).
Zprávy, přicházející z Cařihradu (dnešního Istanbulu), tomu napovídají. Osmané zbrojí, shromažďují zásoby. Křesťanská Evropa je na nohou. Papež burcuje k obraně víry.
Královna verbuje vojáky
Zůstane však jen u slov a pouze jazyky zbytečně dlouho bojují také uherští magnáti. Zatímco se osmanská armáda dává do pohybu, všichni se tváří, jako by se nechumelilo. Přes své mládí Ludvík projevuje určité vladařské nadání.
Na 24. dubna 1526 svolává uherský zemský sněm. Jeho jednání se však zvrhne v hádku mezi jednotlivými šlechtici, kteří před řešením tureckého problému dávají přednost osobním sporům. Nad osmanskou hrozbou mávnou rukou. Král Ludvík se ale nevzdává.
Zatímco na dalším zemském sněmu, který zasedá na počátku května 1526, je otázka turecké hrozby zařazena až jako poslední bod jednání, Jagellonec se obrací na své poddané v Čechách a na Moravě, aby se připravili na to, že vytáhnou do války.
Marie Habsburská (1505–1558), Ludvíkova milovaná choť, utrácí vlastní peníze za žoldnéře, na Moravě se rekvírují koně. Uhrové nakonec aspoň odsouhlasí vznik válečné rady a výběr zvláštní daně pro financování nadcházejících vojenských operací.
O tom, že by její výše odpovídala skutečným nákladům, si ovšem Ludvík může nechat jen zdát.
Sbírka na brnění
Konečně 22. června vyrážejí po celých Uhrách poslové korunní rady s jednoznačným vzkazem – mečem namočeným v krvi. „Král nás potřebuje, musíme bránit vlast,“ vědí nyní i ti nejprostší sedláci v zapadlých vesničkách.
Jejich ustaraný zrak se pak stočí na políčka, kde právě uzrálo obilí. Když teď odtáhnou do války, kdo je sklidí? Výzva k boji přichází v nejméně vhodnou dobu. Ne, do války se většině uherských poddaných nechce. Také sám Ludvík zatím stále setrvává v Budíně.
Ne že by se do boje nechystal, ale brzdí ho poměrně delikátní problém – zjistil, že nemá, z čeho by zaplatil vlastní družinu ani si pořídil brnění. Uherští poddaní se mu na ně musejí složit.
Zlé znamení
Slunce se 20. července 1526 pomalu chýlí k západu, když Ludvík Jagellonský opouští se svým početným doprovodem Budín. „Je to zlé znamení,“ křižují se svědci nešťastného incidentu, když pod králem znenadání umírá jeho vraník.
„Tak málo?“ V očích Ludvíka se zračí zklamání.
Na shromaždišti v Tolně na jihu Uher, kde se měl sejít se svou armádou, se sice nachází papežská pěchota, lehká polská jízda a několik stovek těžkooděnců sedmihradského vévody Jana Zápolského (1487–1540), ale je to mnohem méně mužů, než očekával.
Co teď? „Určitě přitáhnou ještě další posily,“ přesvědčuje krále část rádců, aby v Tolně setrval. Uherští magnáti se však postaví ostře proti. Tlačí na panovníka, aby co nejrychleji vyrazil dál na jih.
Nepřítel už stojí na hranicích, co kdyby se dostal až k jejich panstvím! „Jsi náš král, musíš do pole s námi!“ přesvědčují ho. Ludvík si povzdechne: „Kdekdo tady užívá moji osobu jako záminku, aby si zachránil kůži.
Proto já musím vystavit sebe a svou hlavu tak velikému nebezpečí a nejistému osudu, kvůli této zemi a vašim vlastním statkům.“ Neplete se. 29. srpna 1526 padne v bitvě u Moháče.
