Rozčilený zemský inspektor vtrhne do ředitelny hradeckého gymnázia. „To je neslýchané,“ oboří se ředitele. „Předepisovat mně, vrchnímu zemskému inspektorovi, co si mohu a nemohu dovolit!

Musíte okamžitě sepsat žádost, aby toho člověka propustili do důchodu,“ přikáže inspektor v roce 1897 zkoprnělému řediteli Steinmannovi.

Příhodě v ředitelně gymnázia v Hradci Králové předchází školní inspekce na maturitách u profesora Jakuba Hrona Metánovského (1840 – 1921).

Svérázný učitel nejenom, že oslovuje inspektora „pane vrchní zemský pozorováku (Hronův výraz pro inspektora – pozn. red.),“ ale dokonce se důrazně ohradí, když se inspektor pokusí položit studentovi doplňující dotaz.

„Otázky kladu já, zpyták (profesor), vy, jakožto pozorovák můžete pouze pozorovati,“ namítne Hron. Jenže inspektor si nic takového nenechá líbit.

Ředitel gymnázia proto ihned sepisuje žádost o penzionování profesora, který neuznává autoritu inspektora, a vídeňské ministerstvo požadavek okamžitě splní.

Reformátor češtiny a vynálezce lokomotivy bez kolejí

Učitelské zkoušky skládá Jakub Hron už v roce 1870 ve Vídni na matematiku a fyziku pro nižší gymnázia a o tři roky později v Praze na klasická gymnázia.

Po krátkých epizodách na školách v Opavě a v Jindřichově Hradci nakonec zakotví na gymnáziu v Hradci Králové, kde stráví 25 let, než ho propustí do penze.

Z češtiny chce vymýtit všechny cizí výrazy, proto si libuje ve vytváření nejrůznějších českých slovních novotvarů. Filozofii nazývá „libomudravnou,“ geometrii „měravnou“, optimistu „lepšišťanem“. Navíc si píše deník, v němž sní o kariéře slavného vynálezce.

Nezůstane ale jenom u plánů a své okolí zásobuje neuvěřitelnými nápady, které ovšem budí spíš posměch. Například v roce 1871 si u vídeňského Úřadu privilegií nechává patentovat bezkolejný vozohyb.

Stroj se má pohybovat po silnici, kde si údajně před sebe položí kolej, popojede po ní, zdvihne ji za se sebou a znovu ji položí před sebe. Nesežene ovšem žádnou strojařskou firmu, která by byla ochotna takový unikát sestrojit.

Za nevěstou se profesorovi nechce

Svérázně přistupuje Hron i k ženám. Ačkoli se v době svého učitelování cítí osaměle a rád by se oženil, má hrozný strach, aby nenaletěl. Na ženy nemá zrovna lichotivý názor.: „Ženština jest počátkem zla. Ženština smýšlí o člověka muže vždy.

Ženština vyhledává vždy jenom svých prospěchů: příkladu ve válce vnikne nepřítel do země. Žena domácí dá se hýbati cizím vojákem, ač muže má… To vše jest nešlechetností…“ tvrdí v roce 1873. Pokus o sblížení se ženou u něj končí nezdarem.

„Milostná epizoda se slečnou Krejcárkovou z Libonic u Hořic, pravděpodobně neteří zámečníka Přibyla z Pražského Předměstí, který Hronovi pomáhal s konstrukcí bezkolejné lokomotivy, vyjadřuje rozpaky a váhavost,“ míní český kulturolog Vladimír Borecký (1941 – 2009).

Profesor zkrátka dá přednost vlastnímu pohodlí a raději zůstane v teple svého hradeckého bytu, než by se vydal v dešti za svojí nevěstou.

Kalamář pro spisovatele

Spisy, které Hron vydává o svých vynálezech a výzkumech, si se zájmem čte i spisovatel Karel Čapek (1890 – 1938). Vlastní dokonce jeho nejslavnější vynález, nepřevrhnutelný kalamář zvaný buňát nekotitelný.

„Buňát ve způsobě zkráceného tlakoměru, v němž vzduch vytlačuje inkoust napořád do téže hladiny, vyznamenává se stálostí polohy, zachováním inkoustu v úplné čistotě, opatřením pro péro, by jen do přiměřené hloubky v inkoustu se nořilo,“ líčí zaručené přednosti podivné lahvičky dobový novinový inzerát a spisovatel je umí náležitě ocenit.

Kalamář nemá jenom jako kuriozitu na svém pracovním stole, ale skutečně ho používá. Namáčí si v něm pero, když píše svá slavná díla.

Na medicínu v jednašedesáti letech

Čapek v době svých studií na gymnáziu v Hradci Králové sice už nezažije Hrona jako profesora, ale jeho spisy čile kolují mezi studenty a sám učitel se stává legendou. Hron navíc nezahálí ani po svém odchodu do důchodu.

V roce 1901 se ve svých jednašedesáti letech zapíše na medicínu a potom například navrhuje provádět narkózu pomocí hudby. V sedmašedesáti se pak vrhá na studium práv. Předpokládá sice, že se dožije sta let, ale nakonec umírá v jednaosmdesáti.