Olovo rozhodně není prvek, který by byl zdraví prospěšný. Poškozuje mozek a další částí nervové soustavy, zpomaluje vývoj. Tento kujný kov byl jedním z faktorů, který přispěl k pádu kdysi slavné římské říše.
Zemskou atmosféru zamořila olovem již raná civilizace Řeků a Římanů.
Koncentrace olova, které se dostalo do ovzduší v období od roku 500 před naším letopočtem do roku 300 našeho letopočtu, dosahovala až 15 % současného znečištění atmosféry olovem z výfukových plynů.
Francouzský tým badatelů zkoumal vrstvy ledu z vrtu v Grónsku a zjistil, že vzorky z období kolem začátku našeho letopočtu obsahují až 2 pikogramy olova na gram ledu. Po roce 500 poklesl obsah olova v ovzduší na běžnou úroveň.
Znovu se zvýšil v roce 1000 našeho letopočtu. Nárůst objemu olova až na 4 pikogramy na gram ledu vyvolala středověká těžba a tavení stříbra a olova v Německu.
Vyšší výskyt olova v ovzduší souvisel s rozvojem těžby stříbra již ve starém Řecku.
Řekové získávali stříbro z nerostu zvaného galenit, který obsahoval velké množství síranu olovnatého. Při zpracování se olovo uvolňovalo do ovzduší.
Samotné olovo se stalo kovem s velkým obchodním využitím v období starého Říma, kdy ho lidé používali na stavbu vodovodů, nádrží a střech.
Moderní analýzy ukázaly, že voda distribuovaná olověným potrubím obsahovala stokrát více olova než pramenitá voda. Byť olovo nepůsobilo nějakou masívní degenareci Římanů, mnozí z nich byli jeho škodlivému působení vystaveni po celý život.
