Obrovská díra zeje v městských hradbách Kolína nad Rýnem. Nemá ji ovšem na svědomí nepřítel a jeho obléhací technika. V létě 1342 není válka na pořadu dne.

Německé země a střední Evropa se potýkají s povodní, která se podle hydrologů objevuje jednou za 10 000 let!

Hladomory, morová rána, ničivé bouře v Severním moři. Zatímco českým zemím vládnou Lucemburkové, prostý člověk ve 14. století může snadno nabýt dojmu, že se proti němu spikla příroda.

Povodeň Svaté Máří Magdaleny v létě 1342 je jen jednou z mnoha katastrof, které ho tehdy zasáhnou v plné síle…

1. Středověká apokalypsa

Povodeň: Svaté Máří Magdaleny

Doba: druhá polovina července 1342

Vše paradoxně začíná velkým suchem. Počátek léta 1342 je mimořádně horký a bez jediné dešťové kapky. Pak se ale počasí během pár dnů radikálně mění.

Během pouhých čtyř dnů kolem svátku Svaté Máří Magdaleny, který podle církevního kalendáře připadá na 22. července, naprší tolik, co obvykle za půl roku. Na troud vysušená země špatně absorbuje takový nápor.

Rýn, Mohan, Mosela, Vezera, Dunaj, Labe nebo Vltava a jejich přítoky se rychle rozvodňují. V bavorském Würzburgu Mohan odnáší starobylý kamenný most. Díra, která zeje v hradbách Kolína nad Rýnem, je tak obrovská, že by jí bez nadsázky proplula velká loď.

„V katedrále se lidé brodili vodou po pás,“ uvádějí kronikáři k situaci ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam se řeka po kulminaci vrátí do svého koryta až po čtyřech týdnech. Lidé v děsu opouštějí své domy. Před dravou vodou ale není úniku. Jen v povodí Dunaje si záplavy vyžádají zhruba 6000 mrtvých.

2. I chrt by měl smůlu

Povodeň: v Bristolském zálivu, jihozápadní Anglie, Wales

Doba: 30. ledna 1607

Městečko Barnstaple na břehu Bristolského zálivu vzkvétá díky svému přístavu. Obchoduje se zde čile s vlnou. V úterý 30. ledna 1607 se ale všechno změní.

„Byla tak silná bouře, že zvedla příliv, v jehož vodách se utopilo velké množství zboží a domů,“ líčí městská kronika. Velká voda v osudný den spláchne pobřeží Bristolského zálivu v délce 570 kilometrů.

Povodeň si vyžádá na 2000 obětí a dodnes bývá označována za největší přírodní katastrofu v dějinách britských ostrovů. O to zajímavější je, jak se podstatně rozcházejí zprávy o ní, potažmo teorie o její příčině. „Trestá nás Bůh,“ jsou přesvědčeni tehdejší obyvatelé.

Pozdější vědci připouštějí, že na vině byla silná bouře a mohutný příliv, jak naznačuje  barnstapleský kronikář.

„Zvláštní je, že jiní autoři uvádějí, že 30. ledna 1607 panovalo krásné, slunečné, byť zimní počasí,“ uvádí ale současný profesor Simon Haslett z univerzity v britském Bathu.

Sám přichází s teorií, že pravou příčinou tragédie byla až šestimetrová vlna tsunami, vyvolaná podmořským zemětřesením. Opodstatnění pro své tvrzení nachází v dalších starobylých textech.

„Vlna byla tak rychlá, že by jí neutekl ani anglický chrt,“ stojí v jiném prameni. Další kronika připouští, že moře krátce před katastrofou jako by ustoupilo.

3. Mrtvoly mají zpoždění

Povodeň: Vánoční

Doba: noc z 24. na 25. prosince 1717

Svátečně naladění lidé 24. prosince 1717 spokojeně uléhají do svých postelí. Po mnoha letech válčení jsou tu opět vánoční svátky plné klidu a míru. Osvětlená města při pobřeží Severního moře postupně pohasínají v očekávání nadcházejícího velkého dne.

Zhruba jednu hodinu po půlnoci 25. prosince se však strhne peklo. Silný vítr od severozápadu zvedá na moři vlny do takové výše, že si bez problémů poradí s protipovodňovými hrázemi. Obrovské množství vody zaplavuje pevninu.

Zasáhne pobřeží Nizozemska, Německa i Dánska. „Jako by se třásla zem, takovou silou duněl vítr,“ vzpomínají svědkové. Počasí se uklidní až 27. prosince 1717. Tehdy teprve lidé spatří spoušť, kterou povodeň v pobřežních oblastech napáchala.

Utonulo na 14 000 osob. Největší materiální škody hlásí Oldenbursko (v dnešním německém Dolním Sasku). Dozvuky katastrofy jsou patrné ještě v únoru 1718. V městečku Wedrum ve Východním Frísku (Dolní Sasko) během ní zmizelo 284 místních obyvatel.

Jakoby se po nich zem slehla. Až o dva měsíce později se podaří objevit těla 32 z nich.