Lékař, učitel, vizionář. Josef Thomayer patří mezi nejvýraznější osobnosti české medicíny přelomu 19. a 20. století. Je mužem, který dává do své práce celou duši.

Svůj talent piluje na studijních cestách po Evropě: ve Vídni, Berlíně, Paříži i Londýně, kde se setkává s tehdejšími špičkami medicíny.

Místo pohodlného přebírání cizích postupů si Josef Thomayer (1853–1927) ve své praxi vytváří vlastní způsoby vyšetřování. Zaměřuje se především na diagnostiku poklepem a poslechem, metody, které v jeho době vyžadují cit a zkušené ucho.

Právě Thomayer dokazuje, že i tyto „obyčejné“ techniky mohou být mistrovským nástrojem poznání.

Stává se průkopníkem v léčbě chorob srdce, ledvin a jater, a jeho monografie o jaterních chorobách z roku 1898 se dlouhá desetiletí považují za základní učebnici interní medicíny.

Aby nález nebyl polopravdou

Patří k prvním, kdo v české praxi prosazují rentgenologii v interní medicíně. Ale varuje před slepou vírou v přístroje: „Bez pečlivé analýzy celého pacienta je každý nález jen polopravdou,“ říká svým studentům.

Pevně věří, že skutečné lékařství se rodí z pozorování, doteku a rozhovoru. „Laboratorní zkumavka nikdy nenahradí pohled do očí nemocného.“  Thomayer není jen lékařem, je osobností, která spojuje obory.

Odmítá profesní pýchu, podporuje dialog mezi chirurgy, internisty i psychiatry. Věří, že pokrok přichází tam, kde se lidé dívají stejným směrem, ne přes své hranice.

Zaměstnání? Ne, povolání

V roce 1901 stojí u zrodu Všeobecné nemocnice na Královských Vinohradech, která se stává jeho profesním domovem. S neúnavnou energií vychovává nové generace lékařů a neustále jim opakuje:

„Lékař je povoláním, nikoli zaměstnáním.“ Josef Thomayer zůstává symbolem lékařské pokory, intuice a lidskosti. Jeho odkaz dodnes připomíná, že skutečná medicína nezačíná v laboratoři, ale u postele nemocného.