Slavný řecký myslitel se sice nejvíce do našich myslí zapsal svými matematickými a geometrickými pravidly, sám ale nebyl zdaleka jen „obyčejným“ starověkým matematikem.
Zkoumal totiž nejen pohyb, ale i zvuky planet, které prý dokázal identifikovat, přestože ostatní lidé je nemají šanci slyšet.
Pythagoras ze Samu (asi 570–asi 495 př. n. l.) je pozoruhodnou osobou. Nejen jeho silná aura dokáže přilákat mnoho studentů a následovatelů, kteří kolem muže vytvoří skupinu následovníků.
Pythagorejci mají poměrně tvrdý režim, který je ale vykoupen obrovskou porcí vědění a růstu – od znalostí v matematice a astronomii, po hudební terapii, meditaci a teorii reinkarnace.
Roky mlčení a poslouchání
Studenti musejí dodržovat přísné vegetariánství a naprosté mlčení po dobu pěti let. V tomto začátečnickém období nikdo z učedníků Pythagora nespatří. Teprve když se žák osvědčí, následují přímá setkání, která se přetaví v pevné přátelství.
Skupina je mnohými v Itálii, kam musí myslitel uprchnout, oblíbená, zejména pro uctívání žen a poměrně neobvyklý slib věrnosti svým manželkám.
Vesměs je ale natolik neortodoxní a na oblast Středomoří tak výstřední, že Pythagoras většinou platí za podivína, šarlatána a užvaněného blázna.
Cesty do dalekých zemí
Odkud ale Pythagoras čerpá inspiraci pro svou vlastní filozofii? Podle dostupných informací stráví ještě před založením své školy přes 20 let v cizině. Raní křesťanští autoři mají o místě jeho pobytu jasno – Indie.
To skutečně není nikterak vyloučeno, zejména ve spojitosti s myšlenkou reinkarnace. Navíc jsou jistá Pythagorova studia v Egyptě a Persii. Všechna tato místa mají hlubokou duchovní a filozofickou studnici, z níž talentovaný Pythagoras může těžit.
Hudba a matematika
Jednou z jeho velikých vášní je hudba. Hudba je podle něj s matematikou neodmyslitelně spjata. Fascinují ho zákony akustiky, zkoumá tóny a harmonie. Je to právě Pythagoras, kdo položí základy systému západní hudební teorie.
Ostatně celé pojetí života, jak jej chápou pythagorejci, má vyústit v celkovou harmonii a rovnováhu těla a duše. Není proto divu, že právě v hudbě Pythagoras spatřuje cestu, jak této rovnováhy dosáhnout. Harmonie plodí harmonii.
A tak se experimenty se zvuky mohou směle zařadit na přední příčky filozofova zájmu.
Když melodie léčí
Pythagoras vyznává energii přírody a zákony univerza. Právě v hudbě se mají odrážet. Nejvyšší tóny napnuté struny odpovídají božským vibracím, nejnižší zase odkazují k hmotě.
Díky tomu, že každý tón má svou vibraci, lze skládáním melodií naleznout klíč k obnovení řádu duše a nastolení vnitřní harmonie. Podle Pythagora tedy hudba léčí. Navíc myslitel tvrdí, že i každá planeta má svůj vlastní tón, svou vibraci. A on je zřejmě jediný, kdo tyto tóny slyší.
Jak v nebi, tak i na zemi
Jen díky svému dokonalému sluchu dokáže Pythagoras sestavit intervaly v podobě, jak je známe dnes.
Je schopný vnímat melodie, které vydávají pro obyčejného smrtelníka zcela obyčejné předměty (kupříkladu bouchnutí kladiva do kovu), a stejně tak dobře prý umí zaznamenávat tóny planetární.
Pythagoras tedy „skládá“ hudbu vesmíru, která zrcadlí vesmírné melodie, a při poslechu tak dokáže sladit řád lidské duše s řádem vesmíru samého.
