Z placky pro chudé servírované v rušných ulicích Neapole se stává jedno z nejoblíbenějších jídel planety. Pizza dnes spojuje kontinenty, chutě i kultury a její příběh je překvapivě živý a plný vůní. Kde a jak vlastně přišla na svět?

„Dej mi něco rychlého a levného,“ zaznívá v 19. století v přístavních uličkách staré Neapole. A právě tady vzniká pizza, jednoduchá placka z těsta, rajčat a bylinek, kterou jedí hlavně chudí. Je levná, sytá a připravuje se přímo na ulici.

Rajčata, kdysi považovaná za podezřelá, se stávají základem její chuti. Pizza není luxus, je to otázka každodenního přežití. A přesto už tehdy v sobě nese něco víc, jde o radost ze sdíleného jídla, na kterém si lidé pochutnají společně.

Dnes má příprava pravé neapolské pizzy svoje přísná pravidla, musí se péct v peci na dřevo, při teplotě kolem 485 °C a maximálně 90 sekund. Dokonce je její přprava chráněná organizací Associazione Verace Pizza Napoletana, která hlídá její autenticitu.

Pokrm nejenom pro italskou královnu

„Tohle musí ochutnat královna,“ říká legenda z roku 1889, kdy pekař připravuje speciální pizzu pro panovnici Markétu Savojskou (1851-1926).

Kombinace rajčat, mozzarelly a bazalky připomíná barvy italské vlajky a z pizzy Margherita se rázem stává symbol. Dostává se z ulice do restaurací a získává respekt. S italskými emigranty míří přes oceán, zejména do New Yorku, kde začíná její další kapitola.

Přizpůsobuje se novému světu, ale neztrácí svou podstatu. „Dáme si pizzu?“ ptáme se dnes úplně běžně kdekoliv od Prahy až po Tokio. Pizza se stává globálním jazykem chutí. Každá země si ji upravuje po svém, někde se přidává ananas, jinde mořské plody.

Vznikají řetězce, rozvoz i gurmánské verze. Z jídla chudých je fenomén, který spojuje lidi bez ohledu na hranice. A přesto zůstává věrná svému původu: jednoduchá, sdílená a vždycky trochu nedokonalá.

Jí se rukama

Má za sebou i rekordy. Největší pizza na světě měřila přes 1200 m² a upekli ji v Římě 13. prosince 2012 v Římě. Nesla jméno „Ottavia“ na počest prvního římského císaře Octavianus Augustus a byla veliká přibližně 1 261 m².

Na její přípravě pracoval tým několika kuchařů a byla výjimečná i tím, že byla kompletně bezlepková. Existují pochopitelně i luxusní verze pizzy, které stojí tisíce eur, s lanýži nebo jedlým zlatem.

„Pizza není jen jídlo, je to zážitek,“ říkají šéfkuchaři, kteří ji posouvají na úroveň haute cuisine. Zajímavý je i její kulturní dopad. Pizza má svůj vlastní den, Mezinárodní den pizzy se slaví 9. února.

A v roce 2017 byla neapolská pizzařská tradice zapsána na seznam UNESCO jako nehmotné kulturní dědictví. Pizza je jedním z mála jídel, které se jí rukama po celém světě bez ohledu na společenský status.