Na věž jsou příliš úzké, na patník moc vysoké, na běžný sloup nezvykle krásné. Obelisky jsou jedinečné! Jedny z nejnáročnějších a nejzáhadnějších staveb na světě.
Dnes už většinou stojí o samotě, mládí však trávily ve dvou. Bok po boku věrně střežily vchod do starověkého chrámu…
Na první pohled jsou si obelisky podobné jako vejce vejci. Směrem nahoru se zužují, pod sebou mají čtyřboký podstavec a na vrcholu nízký jehlan zvaný pyramidium. Ten je často pokryt elektrem, slitinou zlata a stříbra, efektně chytající první sluneční paprsky.
Mluvíme tedy o obeliscích ze starého Egypta, který je jejich kolébkou a prvním domovem. Elegantní sloupy se tu zjevují již v období páté a šesté dynastie (25. až 22. století př. n. l.), tedy ve stejné době, jako se staví pyramidy v Gíze. A vedle těchto majestátních faraonských hrobek tu nejsou o nic menší chloubou.
Správný obelisk má poměr šířky k výšce 1:10, je vytesán ze žuly, většinou pocházející z Aswanského lomu v Dolním Egyptě, a především – z jednoho jediného kusu!
Práce pro mistry
Obelisky měří zpravidla 20 až 35 metrů a váží třeba i 300 tun. Tedy i stokrát více než průměrný kámen použitý na stavbu pyramidy. Jak tehdy lidé dokázali tak obrovský monolit vytesat z lomu a přesunout na místo určení? Nejen pro historiky je to dodnes velkou záhadou.
Možná ho převáželi po Nilu na obří lodi, na souši vláčeli po velkých dřevěných saních. Na sklonku 20. století to vyzkouší američtí archeologové s kamenem o hmotnosti jen 25 tun a 150 lidí ho za celý den posune o několik metrů!
Když už je kámen konečně na místě, těžká práce tím nekončí, sloup se musí opracovat do symetrického tvaru. Žula je ale opravdu tvrdá a tesat se do ní může jedině něčím ještě tvrdším. A to tehdy dostupné kovy, jako zlato, měď či bronz, rozhodně nejsou!
Egypťanům patrně nezbývá než obrušovat kámen kusy zrnité magmatické horniny doleritu. Na jednom sloupu pracují stovky mužů a musí to být to pořádná dřina…
Stojící jehla
Obelisk je hotový – na zemi ale ležet nebude. Musíme ho vztyčit! Jeřáby ani podobné stroje samozřejmě neexistují, vztyčování možná probíhá prostřednictvím částečně obezděného písečného náspu.
Když se na něj sloup vytáhne, písek se začne pomalu odkopávat a obelisk takto dosáhne úhlu asi 75 stupňů. Zbytek už se musí dorovnat pomocí lan.
Jakkoliv to vypadá složitě, hravě si poradí nejen Egypťané, ale i staří Římané, kteří egyptské obelisky zbožňují a odvážejí si je do své vlasti. Neříká se jim tehdy obelisky, ale „tekhen“.
Teprve když učarují Řekům a ti je popíšou svým slovem „obeliskos“ (jehlice), trefné přirovnání brzy přejde do latiny a postupně se vžije po celém světě.
Ukazují do vesmíru?
K čemu ale ty obelisky vlastně jsou? Podle Egypťanů i Římanů prý zhmotňují paprsky slunce. První se staví v tzv. slunečních chrámech, určených k uctívání boha slunce Ra. Zároveň jsou věnovány i faraonům a reprezentují tak propojení pozemské a božské moci.
Dost možná obelisky souvisí také s uctíváním menhirů. A v neposlední řadě mohou symbolizovat i mytický prapahorek zvaný benben, první kousek suché země, který se na počátku všeho vynoří z vody.
Některým zvídavým hlavám neuniknou ani jiné souvislosti, třeba že sloupy se zlatou špičkou připomínají raketu startující do vesmíru. Anebo že poměr jejich stran odpovídá vzdálenostem určitých vesmírných těles.
Nemohou tedy odkazovat i na jisté vyšší znalosti starých Egypťanů, o kterým dnes nemáme tušení?
Užiteční pomocníci
Nejsou to rozhodně jen sloupy – když se podíváme zblízka, obelisky jsou jako hustě popsané knihy, ze všech stran vyzdobené hieroglyfickými nápisy. Ty většinou oslavují faraony a jeho skutky, dočteme se z nich ale i řadu informací o tom, jak probíhala stavba.
Díky tzv. Pilackému obelisku dokonce francouzský egyptolog Jean-François Champollion (1790-1832) dříve nečitelné hieroglyfy dokáže rozluštit!
Jako první sice odhalí jméno „Ptolemaios“ na slavné Rossetské desce, ovšem hlavní je okamžik, kdy stejné slovo odhalí i na Piláckém obelisku.
Když pak porovnáváním písmen na obou dokumentech Champollion rozluští i slovo „Kleopatra“, klíč ke čtení hieroglyfů je na světě!
A není to poprvé, co obelisky dopomohly k vědecké revoluci. Již ve starověku, díky úhlu stínu, který obelisk v Alexandrii v den letního slunovratu vrhá na zem, vypočte řecký učenec Eratosthenés z Kyrény (276–194 př. n. l.) obvod naší planety.
Škatulata, hejbejte se!
Obelisky jsou tak přitažlivé, že je chce mít každý doma. Mnohé mocné země si je tedy nechávají převézt na svoje území. Už ale většinou v době, kdy je k dispozici silná technika a přesun se realizuje podstatně snáz.
Některé obelisky jsou prodány, některé darovány egyptskou vládou, jiné se stanou lupem vetřelců, zkrátka rozprchnou se v průběhu času po celém světě. Z 28 dodnes stojících obelisků jich stojí v samotném Egyptě už pouze 7.
Známý 25metrový obelisk na pařížském náměstí Place de la Concorde se kdysi tyčil po pravé straně vchodu do chrámu v Luxoru.
Přes 20 metrů vysoké obelisky z města Heliopolis dnes dělají parádu v Římě, v Londýně i v New Yorku, 30metrový sloup dříve stojící u chrámu v Karnaku dnes najdeme v Istanbulu…
Všechny obelisky na světě ale přeci jen egyptské nejsou. Zhruba od 16. století je začnou stavitelé v řadě zemí rádi napodobovat. „Nepravé“ obelisky jsou často menší a někdy i postavené z cihel.
Uvnitř mohou mít prostor a třeba se dá na ně i vystoupat jako na vyhlídkovou věž.
