Je 1. září 1939. Den, kdy se svět změní a kdy se začnou dalších šest let psát dějiny černou tuší. Německým útokem na Polsko začne druhá světová válka a v Protektorátu Čechy a Morava odstartuje akce Albrecht der Erste.

Ten den Češi přijdou o první stovky mužů a žen z řad inteligence. Ten den začne postupná eliminace elity. Už v prvních dnech války zmizí na 1 400 spisovatelů, malířů, básníků, sochařů, herců… Někteří se za pár dní vrátí, většina za šest let, jako třeba Emil Filla (1882–1953) nebo spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka (1895–1978). Někteří se ale nevrátí nikdy…

Maluje, píše, umírá

Kdo: Josef Čapek

Zatčení: 1939

Mezi ně patří Josef Čapek (1887–1945). Pan malíř. S bratrem Karlem (1890–1938) je v hledáčku gestapa prakticky od Mnichovské dohody. Jenže zatímco Karel je „doběhne“, protože umírá už v prosinci 1938 na plicní edém, tedy o pár měsíců dřív, než by Němci byli chtěli, jeho bratr Josef prožije celou válku. Údajně nad mrtvým Karlem prohlásí: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku…“ Má pravdu do puntíku. Od nástupu Hitlera k moci v roce 1933 kritizuje fašismus štětcem, tužkou, perem i jazykem. Jeho jméno figuruje na čelním místě preventivní zatýkací akce Albrecht der Erste. Gestapo si pro Čapka přijede 1. září do Želiva u Humpolce. Po týdnu ho převezou do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a po měsíci do Buchenwaldu… Tady stráví dva a půl roku. Esesáci vědí, koho hlídají, a tak Čapka s Emilem Fillou přidělí do malířské a písmomalířské dílny. Na zakázku jim tvoří rodokmeny. Díky tomu mají přístup k pomůckám, takže Čapek kreslí tajně malé obrázky. V polovině války (červen 1942) ho přeloží do tábora Sachsenhausen a i tady pracuje v malířské dílně. V prosinci 1943 napíše rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem. Po válce vyjde ve sbírce Básně z koncentračního tábora. Když už se blíží konec války, je to i konec Josefa Čapka! V únoru 1945 ho převezou naposledy, tentokrát do tábora Bergen-Belsen, ze kterého už nevyjde.

Připravuje se na smrt

Kdo: Vladislav Vančura

Zatčení: 1942

Je teplá noc z 11. na 12. května 1942; Zbraslav… Vladislav Vančura (1891–1942) tráví poslední hodiny s manželkou Ludmilou (1897–1983) a dcerou Alenou (1923–1967). „Říkal mi, že musím být připravena na to, že bude zatčen… Říkal, že se nesmím ani pokusit nikde prosit, a nejméně u lidí, o kterých víme, že mají styky s Němci,“ vzpomíná na tu noc jeho manželka. Příští ráno už buší na dveře jejich domu gestapáci. Dají mu pár minut na oblečení, během kterých Vladislav Vančura ještě stihne ženě říct, aby dala dohromady poslední rukopisy, že „je tam i několik tužkou psaných stránek, které vypadají jako útržky…“ Když se Vančura u auta otočí, je to naposledy, co se vidí… Je sama, po 26 letech manželství. Lituje, že neutekli, dokud mohli, třebaže Vančura říkal: „I když se lidem, kteří tady zůstanou, bude dařit snad velmi zle, je tady třeba zůstat…“ A tak zůstanou… Po svém zatčení 12. května 1942 odmítá Vančura v Pečkárně vypovídat. V tu dobu už v protektorátu operuje skupina Anthropoid a o dva týdny později provede atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha (1904–1942). Němci běsní. V následujících dnech teroru (heydrichiády) se popravuje každý den a 1. června 1942 odvezou na střelnici v Praze-Kobylisích i Vančuru.

Dobrovolně do transportu

Kdo: Karel Poláček

Zatčení: 1943

Humor Karlu Poláčkovi (1892–1945) koluje v žilách spolu s židovskou krví a neztratí ho, třebaže zažije peklo. Ve 22 letech narukuje do rakousko-uherské armády a slouží na ruské frontě. Je i u toho, když rakouská armáda ztratí čtvrt milionu mužů a utrpí strašnou porážku na Haliči. Sám vzpomíná, jak pěšky ustupuje stovky kilometrů zpět. Bojuje i na italské frontě a končí na srbské frontě. Ještě s jedním kamarádem se seberou a utečou. Utíkají, dokud se nedostanou k Srbům. Dobrovolně, po švejkovsku. Přes 15 let píše do Lidových novin, ale v roce 1939 ho z nich vyhodí pro jeho židovský původ. Je to v době, kdy posílá svou jedinou dceru Jiřinu (1921–2001) do Anglie. Sám odejít nestihne. Zato se stihne aspoň po několikaletém nešťastném manželství rozvést s Adélou Herrmannovou. V té době již žije s právničkou Dorou Vaňákovou, která zařídí odjezd Jiřiny. Protože je také Židovka, 5. července 1943 ji deportují do terezínského ghetta, Poláček jede za ní a přihlásí se k transportu dobrovolně. O 16 měsíců později ho převezou do koncentračního tábora Osvětim.Popravíé ho v táboře Gleiwitz 21. ledna 1945. Je mu 52 let…