Nezměrná zkáza, téměř vyhubení lidstva. Potopa světa má smést vše, co se jí postaví do cesty, a zejména lidstvo. Mýtus o nesmírné katastrofě zmiňuje mnoho společností a náboženství. Jak to, že ani dnes nevíme, kdy k tomuto kolektivnímu trestu lidstva došlo?

V určitý moment dochází bohům a nadpřirozeným silám trpělivost. Lidské pokolení se nechce zříct hříchů, páchá nepravosti a Zemi spravuje lehkovážně. Padni komu padni, kolektivní trest se všemi nepravostmi zatočí.

Výjimkou bude zpravidla jeden vyvolený hrdina, který by měl posloužit jako zakladatel morálně mnohem čistší a lepší společnosti. Snad nejznámějším takovým hrdinou je Noe, jehož rodina dostane nelehký úkol. Ovšem, není jediný…

Už v Akkadii

Mýty a pověsti, v nichž se zkáza objevuje, nabízejí i příběhy ze staré Mezopotámie. Odborník na asyrskou civilizaci, George Smith, v 19. století rozluští několik textů z doby jejího rozkvětu, a nestačí se divit.

Ničivý živel měl pocítit i starověký Babylon! Zmínky o tehdejší potopě světa jsou ale velmi podobné katastrofě, kterou popisuje hebrejská Bible a v níž hraje ústřední roli již zmíněný Noe. Pátrání po skutečné potopě jde ale mnohem dál do historie.

Část badatelů je totiž přesvědčena, že mýtus o potopě je důkladně popsán ve vyprávěních o králi Gilgamešovi, a sahá tak do 18. století před Kristem, do doby slavné Akkadské říše.

Nebuďte tak hluční!

Lidé, obývající úrodné břehy řek Eufratu a Tigridu, nemají tušení, že se na ně doslova valí zkáza. Mezopotámský bůh Enlil s nimi chce skoncovat, jsou prý totiž až příliš hluční! Sáhne proto po obrovské povodni, která má zničit stávající svět.

O jeho úmyslech ale ví bůh Ea, jenž varuje „mezopotámského hrdinu“ Utnapištima. Ten se, podobně jako Noe, pustí do stavby pevného korábu, ještě předtím ale stihne odvrátit hrozbu v podobě moru.

Badatelé se domnívají, že všechny zmínky o mezopotámské potopě vycházejí z mnohem starších děl a odvolávají se na sumerské příběhy o stvoření světa.

Hinduisty zachrání Manu

Jedno z nejstarších náboženství na světě, hinduismus, si zkázonosnou potopu zaškatulkovalo pod pojem pralaya. Hindské náboženské texty z prvního tisíciletí před Kristem hovoří o katastrofě v souvislosti s mužem jménem Manu. Také ten dostane od hindského božstva radu, aby vybudoval obrovskou loď.

Starořecká kopie

Muž jménem Deukalion je varován před smrtící povodní přímo od titána Prométhea. Dostane radu, aby zbudoval kvalitní plavidlo, na němž se zachrání. Jakmile je hotovo, spustí se nekončící liják, který postupně zaplaví každičký kousíček pevniny.

Devět nocí a devět dní se z nebe snášejí kapky deště. Až poté začne pomaloučku voda opadat a koráb uvízne na vrcholku jedné z hor. Něco vám to připomíná? Podobnost s příběhem o Noemovi, jehož bájná archa uvízne na hoře Ararat, je více než zjevná.

Možná náhoda, možná jen alegorie

Všechny zmíněné potopy se měly odehrát stovky let před naším letopočtem. Všechny mají jedno společné – zachvátit mají nezměrná území a přežít má jen zanedbatelná hrstka smrtelníků, jež následně společnost na Zemi pomalu obnoví.

Je v dějinách našeho světa ale zaznamenána katastrofa, která by odpovídala oněm biblickým a bájným rozměrům, kdy by snad na určitou dobu zmizel pod vodou i ten nejmenší kousek pevniny?

Nebo jde o snůšku alegorických vyprávění, která mají sloužit jen jako pomyslné varování lidí? Jak je ale možné, že téměř totožný příběh vypráví tolik náboženství a kultur?

Zasáhla lidstvo megapovodeň?

Pro milovníky záhad máme nejdřív jednu dobrou zprávu. Geomorfologie, což je věda, která zkoumá vývoj a změny tvaru zemského povrchu, připouští jev, který označuje za „megapovodeň“.

Náboženské „povídačky“ tak nabývají nového rozměru a nemusejí být úplně scestné. A co si pod pojmem megapovodeň vlastně představit?

Rozměrově jde o skutečně katastrofální povodeň, která se ale vyskytuje jen výjimečně a je zpravidla vyvolána nějakou vnější příčinou.

Geomorfologové uvádějí jako typický příklad tání ledovců, které mohlo způsobit masivní záplavy, z nichž nám dnes jako pozůstatek zbyla jen četná ledovcová jezera. Jendou z dalších příčin pak může být zhroucení tzv.

vulkanické přehrady, tedy jakési geologické hráze, vytvořené dříve například lávou.

Zaznamenané záplavy

Vraťme se asi o 7600 let zpátky do historie do oblasti Egejského moře, centra pozdějšího starověkého Řecka. Právě v těchto oblastech mělo dojít k obří povodni, která utvořila z dnešního Černého moře vodní plochu se slanou vodou. O co tehdy šlo?

Badatelé popisují „prudký příval slané vody do sladkovodního jezera v rámci jedné katastrofy, která se stala inspirací pro povodňovou mytologii“.

Náhlý vzestup hladiny Středozemního moře je dodnes předmětem vášnivé debaty zejména mezi geology, velmi často je zmiňována role vulkanické činnosti, která měly k prudkému růstu hladiny vod přispět.

Ačkoli je vznik slaného Černého moře skutečně spojován se zánikem vyspělých kultur v jeho blízkosti, spojitost s biblickými mýty zatím potvrzena nebyla.

U břehů Perského zálivu

Další přírodní katastrofa se měla odehrát v oblasti dnešního Perského zálivu. Blízkost kultur mezopotámských, hinduistických či íránských napovídá, že právě tato událost mohla být inspirací pro vznik jejich povodňových mýtů.

Co se tehdy zhruba před 14 000 lety mělo stát? Dnešní mořské území zálivu prý bylo jakousi zálivovou oázou, kterou protínaly čtyři významné řeky. Toky Eufratu, Tigridu, Karunu a Wadi Batin tak skýtaly ideální podmínky pro budování starých civilizací.

Zaplavení oblasti někdy před 14 až 24 tisíci lety pak mělo za následek rozutečení obyvatelstva na obě světové strany od současného zálivu.

Událost tak sice pravděpodobně mohla stát za zánikem některých menších civilizací, rozhodně ale nemohla skoncovat s lidstvem jako takovým.

Odněkud z vesmíru

Možným vysvětlením náhlých a obrovských záplav mohou být i dopady vesmírných těles, nebo, chcete-li, zásahy z vesmíru. Dnes je již zcela jisté, že v průběhu existence planeta Země „schytala“ několik takových ran z hlubin kosmu.

Předně se jedná o nárazy planetek, které následně působí gigantické vlny tsunami, které dokážou zničit vše, co se jim postaví do cesty. Otázkou samozřejmě zůstává, jak by náraz takové vlny přežil mýtický koráb typu Noemovy archy.

Zaznamenán je nicméně například dopad planetky Eltanin do Tichého oceánu, který mohl vyvolat vlny, které se dostaly až ke břehům Atlantského oceánu!

Mezi odborníky také panuje názor, že v době holocénu, tedy asi před 11 000 lety, dopadla podobná planetka do oceánu poblíž ostrova Madagaskar. Síla nárazu prý opět mohla vyvolat vlny tsunami, jež zaplavily rozsáhlé vnitrozemské oblasti, zejména v Africe.

Nepravděpodobná povodeň z nebes

Kde je tedy pravda? Nešlo spíše o izolovanou přírodní katastrofu, o které se postupem času přes ústní lidovou slovesnost dozvědělo lidstvo celého světa skrze příběhy a mýty, které si notně přibarvilo?

Uznávaný český vědec Jiří Grygar (*1936) se domnívá, že šlo spíše o lokální záležitost.

„V řadě starozákonních textů nalezneme zjevné zmínky o katastrofách… Některé z nich lze považovat spíše za symbolickou ilustraci biblického textu, ale jiné mají pravděpodobně reálný základ,“ míní.

Co se týče potopy světa, vědec odmítá biblickou představu vody seslané z nebe, připouští však, že lokální velké záplavy za vznikem příběhu stát mohly.

Až moc dávno

Velmi významnou geologickou událostí bylo bezesporu naplnění dnešního Středozemního moře slanou vodou. Ta už by skutečně mohla posloužit jako obrázek apokalyptické potopy, známé z pověstí. Potíž je v tom, že se udála již před 5,3 milionu let.

A člověk zručný, Homo habilis, se na planetě pohybuje až zhruba před dvěma miliony let. Dávná povodeň měla naplnit současnou plochu Středozemního moře slanou vodou z Atlantiku.

Shoda ve vědecké obci ale nepanuje na tom, zda Středozemní moře disponovalo nějakými částečnými spojnicemi s Atlantikem, či nikoli. Předpokládá se ale, že se slaná atlantická voda převalila přes dnešní Gibraltar s ohromnou silou.

Naplnění obrovské z větší části suché plochy prý mělo trvat pouhých pár měsíců, maximálně let! Skeptičtí vědci ale nad katastrofickým scénářem kroutí hlavami a míní, že naplnění Středozemního moře muselo trvat stovky let…

Dozvědět se to nemohli

Jestli se nějakým zázrakem lidé ve starověku o této události dozvěděli, samozřejmě netušíme. Ostatně o vědeckém poznání dávných časů nás leckterá nová zjištění dokážou šokovat i v současnosti.

Přesto je krajně nepravděpodobné, že by obyvatelé Sumeru, indického subkontinentu nebo staré Persie o katastrofě takových rozměrů měli nějaké informace.

Může být tedy nejreálnější variantou ta, že báje vyplývají z lokálních katastrof typu zkázonosného vzniku Černého moře?

Celoplanetární vysušení?

Podle hebrejské Bible šlo Hospodinovi o zničení všeho živého na planetě. Navíc zmiňuje, že po zatopení celého světa byla Země na nějaký čas zcela vysušená, veškerá voda, jako kdyby zmizela.

Ze sedimentů hornin a z výzkumů fosilií napříč kontinenty ale tento scénář rozhodně vyčíst nejde. Noemovská povodeň podle toho v žádném případě nemohla být celoplanetární záležitostí, mohla však prezentovat velkou regionální povodeň.

Odehrát se mohla na území někdejší Mezopotámie, kde se dnes rozprostírá Irák. Z výzkumů zdejších sedimentů vyplývá, že velké záplavy v oblasti jižní Mezopotámie rozhodně nebyly ničím výjimečným.

Starověká bouře

Bouře, vyskytující se v oblasti, přicházejí zpravidla od pobřeží Středozemního moře. Překračují syrské, turecké a západoíránské hory a jdou jihovýchodním směrem až do Perského zálivu.

Eufrat a Tigris, které „sbírají“ vodu z takových bouří, protékají převážně rovinatou oblastí, což je samozřejmě faktor, který ničivým povodním přeje, nebo alespoň tehdy přál.

Povodí obou toků se rozprostírá na obrovských územích od Perského zálivu až do Turecka a od východu Saúdské Arábie až po jihozápadní Írán.

Pokud by v oblasti došlo k výrazným srážkám, které by nebraly konce, přítoky obou řek by do Eufratu a Tigridu „nalily“ značné množství vody a dle odborníků by voda mohla vystoupat až do výšky několika desítek metrů nad vrcholy přirozených přírodních hrází podél břehů.

Pozvolna ustupující zkáza

Spojení rozvodněného Eufratu a Tigridu by pak mohlo vytvořit pomyslnou superpovodeň. K té prý mohlo dojít někdy kolem roku 2900 př. n. l.

Když obrovská bouře, o které hovoří bible, ustane, vytvoří se obrovská jezera a může trvat i několik měsíců, dokud je řeky neodvedou pryč do Perského zálivu. I to může být důvod, proč Noe čeká tak dlouho, dokud povodeň zcela neustoupí.

Důkazy o špatném odvodnění lze vidět i v dnešních jezerech v záplavových oblastech. Jmenovat lze například jezero Hawr al Hammar v záplavové oblasti Eufratu nebo Hawr as Saniyalt v záplavové oblasti Tigridu.

Posledním důkazem, hovořícím ve prospěch teorie o zaplavené Mezopotámii, je fakt, že z míst kolem obou řek lze dohlédnout maximálně asi 86 km daleko, na takovou vzdálenost může lidské oko spatřit až polohy vyšší než cca 455 m. n. m. To by vysvětlovalo, proč si Noe myslí, že je pod vodou skutečně celý svět.

Živel řádí všude

Nejde ale jen o Mezopotámii, rozsáhlé povodně jsou zaznamenány napříč dějinami v různých koutech světa.

Své o tom vědí například Bangladéšané, kteří si zvykají na pravidelné, velmi silné monzunové deště, které v kombinaci s tajícím ledem velehor způsobují velké trable. Ostatně i zdejší lidé mají svůj příběh o potopě světa…